Dnes se podle Höschla jen stěží dá odolat tomu, co zjistili lidé, kteří mají v tuto chvíli moc – že jsme v této době neobyčejně snadno ovladatelní. „Skutečně princip vyvolat nejdřív trochu strachu, pak nabídnout řešení, posílený pocitem ohrožení a vnějším nepřítelem, kterým je koronavirus, nesmírně posiluje poslušnost a stádní chování,“ říká profesor.
Ztrácíme za své chování zodpovědnost v bláhové naději, že zodpovědnost má vůdce, že když se mu podřídíme, budeme zachráněni. „Prostě v panice se i ten nejlepší inteligent chová iracionálně, protože se mu spustí nejstarší, nejarchaičtější obranné nebo sebeobranné mechanismy,“ pokračuje psychiatr.
Co proti tomu můžeme dělat? „Jedině o tom takto mluvit, nastavovat svému vlastnímu chování zrcadlo, a alespoň se tomu snažíme v situaci, která ještě není úplně nejdramatičtější, nějak racionálně bránit,“ říká Höschl.
Může se však velice rychle stát, že lidé se na nedostatek svobody adaptují. „Protože hned v prvních týdnech, myslím tím letošního jara, koronavirové pandemie, jsme svědky toho, jak jsme rázem, ale rázem, ze dne na den, obětovali všechny svobody, kterých jsme dosáhli po listopadu 1989,“ zmiňuje náhlé zavření hranic, zastavení cestování a zastavení letecké dopravy.
Téměř přes noc jsme se tak vzdali všeho, o čem jsme si mysleli, že už je úplně normální součástí našeho života. „A nic moc se vlastně nedělo, nikdo nepanikařil, nebouřilo se proti tomu, a národ to poslušně akceptoval, protože si řekl: Ano, je to nutné,“ říká psychiatr.
Do normálu se už ale jen tak vrátit nemusíme, byť pro pokračování restrikcí nebudou důvody. „Teď ty důvody třeba pominou, ale mezitím si na to zvykneme. Teď se objevují názory: ‚Vždyť většina lidí ani cestovat nepotřebuje, vždyť za socialismu se pár sportovců a hudebníků, ti se stejně někam dostali, a ti ostatní stejně nikam nechtěli‘,“ dodává.
Takto to prý může začít s cenzurou, se svobodou tisku. „Pravda se ztrácí a rozmělňuje v bezbřehém toku výmyslů, lží, konspiračních teorií a skutečných faktů nebo údajů. Čili, vzdali jsme se všeho možného a svobodu slova ztrácíme tím, že se pravda v tomto prostoru, ať chceme nebo nechceme, rozmělňuje. Čili se i bez cenzury znehodnotí,“ všímá si Höschl.
„Pokud by byl celý systém uvržen do autoritativního režimu, spojeného s omezením svobody slova a práva volby, nebo dokonce s absencí svobodných voleb, začala by o svobody populace usilovat. A může trvat střednědobě, nebo dlouhodobě, nebo velice dlouho, po celé generace, než se to změní, a začneme usilovat o to, co nemáme,“ podotýká psychiatr.
„Čili když máme svobodu, chceme pevnou ruku. Když máme pevnou ruku, chceme svobodu. A mezi tímto společnosti oscilují, podobně jako děti v rodině,“ shrnul, že člověk vždy chce to, co nemá.
V jednom z rozhovoru profesor také řekl, že karanténa připomíná brutální model normalizace. „Tam je důležité to slovo model. Model je jakási demonstrativní situace nanečisto, na které chceme ověřit nějaké principy, otestovat, vyzkoušet, co by to dělalo, kdyby se to odehrálo ve skutečnosti. To, že by mohla nastat, jsme si tady už řekli, k tomu se nebudeme vracet,“ říká Höschl.
„Teď máme stále naději, že to je přechodné, že to je model nesvobody, že to není skutečné a že tady pořád platí tři pilíře moci zákonodárné, soudní a výkonné. A že pořád ještě tady jsou svobodné volby, které, na rozdíl od některých ne úplně vzdálených zemí, nejsou manipulované. Takže to vše zajišťuje určitou naději, že jsme o svobody nepřišli ve skutečnosti, ale model to je,“ uzavírá, s tím, že na tomto tvrzení trvá. A kdo si to z mladší generace, která nezažila předchozí dobu, neuměl představit, tak si to teď představit může.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
