Vztah mezi zeměmi Evropské unie a USA je v poslední době velmi zvláštní. Na jednu stranu jsou společně členy NATO, ale v oblasti ekonomiky prezident Trump v podstatě začal se svými spojenci obchodní válku.
Na summitu NATO navíc prokázal, že obě oblasti vnímá propojeně. Zejména když zaútočil na Německo slovy „Vy chcete abychom vás chránili před Ruskem, a přitom mu sami dáváte miliardy dolarů za plyn a energie“. Podle Oskara Krejčího v tom byl zcela jasný signál: Vojenská disciplína z Aliance má být přenesena i do obchodních vztahů mezi členy NATO. „Unie by měla obětovat obchodní efektivnost i zisk na oltář vojenského spojenectví s USA,“ shrnul americký přístup Krejčí.
Pro Evropskou unii to znamená zcela legitimní otázku, jakým směrem chce dále směřovat. Zda se zaměřovat na „militarizovanou euroatlantickou vizi“, představenou v Bruselu prezidentem Trumpem, a nebo se více orientovat na euroatlantickou spolupráci.
Fotogalerie: - Ruská propaganda
Oskar Krejčí dodává, že současný přístup USA není ničím novým, pouze byla starší geopolitická šablona rozšířena i na obchodní vztahy. Odkazuje na knihu Velká šachovnice od profesora Zbygniewa Brzezinského, hlavního zahraničněpolitického poradce prezidenta Cartera. Ten v knize hovoří o politice „geopolitického pluralismu“. Tento sofistikovaný termín přitom není v podstatě ničím jiným, než principem „rozděl a panuj“.
„Pěstování „geopolitického pluralismu“ je eufemismus zakrývající udržování, prohlubování a rozvíjení nesvárů v Eurasii, což by měl být nástroj k udržení nadvlády USA,“ píše Krejčí. Jako příklady uplatňování této politiky v poslední době uvádí právě pěstování nevraživosti mezi Německem a Ruskem, nebo v islámském světě mezi Saúdskou Arábií a Íránem.
Jak Krejčí dodává, tato politika není americkým vynálezem. USA v podstatě jen aplikovaly na celý svět to, co předtím po staletí dělala Velká Británie v Evropě. „Jedná se o amerikanizaci klasické britské politiky, která vždy usilovala o to, aby se kontinentální Evropa nesjednotila, protože vůči takové síle by byla Velká Británie malá,“ shrnuje lapidárně.
V současnosti USA hrají například o to, aby spory mezi státy Eurasie ospravedlnily přítomnost amerických vojsk v Evropě. „Udrží se tak bezpečnostní kontrola USA nad západní a střední Evropou a oddělí se část evropského subkontinentu od jiných mocenských center Eurasie,“ vysvětluje Krejčí.
Protiváhou Brzezinského konceptu rozdělování a panování je podle Krejčího vize „strategického trojúhelníku“, kterou koncem devadesátých let zformuloval tehdejší ruský ministr zahraničí a rovněž vynikající vědec Jevgenij Primakov.
V jeho představě mělo USA čelit spojenectví tří asijských mocností- Ruska, Číny a Indie. Jenže Rusko v devadesátých letech řešilo množství vlastních problémů a nemělo síly tento strategický trojúhelník uvést v život.
Útočná politika Západu na přelomu tisíciletí ale přiměla tyto země k mnohem intenzivnější spolupráci. Na bázi Šanghajské organizace spolupráce postupem času vzniklo spojenectví Ruska, Číny, Indie a Pákistánu, navíc s účastí Íránu jako pozorovatele.
USA zatím mají jako svého nejbližšího spojence země EU. S nimi jsou navíc spojeny vojensky v NATO. Jenže se podle Krejčího čím dál více ukazuje, že severoatlantická spolupráce upřednostňuje zájmy svého nejsilnějšího člena. Jak politolog dodává, bylo tomu tak i v historii. Když v šedesátých letech chtěl francouzský prezident De Gaulle zajistit, aby francouzská bezpečnost nebyla tolik spojena se zájmy Washingtonu, musel se s USA střetnout „natvrdo“ a výsledkem bylo, že francouzská armáda se na třicet let přestala podílet na činnosti NATO.
Dnes se ale děje to, že jsou instituce NATO a EU čím dál více propojovány a výsledkem je, že se „silový“ přístup z NATO čím dál častěji uplatňuje i v civilních otázkách EU. Jenže Trumpova politika, prosazující brutálně zásadu „America first“, nutí Evropskou unii přehodnotit vizi budoucnosti.
„Washington postavil peníze nad společné hodnoty. Potřebuje disciplinovanou Evropu, která se stane větším zdrojem zisků pro USA,“ shrnuje Krejčí. Ve stejné době navíc Evropská unie zjišťuje, že její strategie vývoje Evropa 2020 zcela selhala. „Evropská unie zaostává v ekonomické dynamice za takovými celky budoucnosti, jakým je především Čína,“ dodává politolog.
Roztržka mezi západními centry podle něj nejvíce posiluje právě stále prudce rostoucí Čínu. Plus Indii, která by při zachování současného tempa vývoje na konci tohoto století rovněž měla být v HDP před EU.
Dnes je podle Krejčího viditelné zejména osamostatňování USA a vyvazování ze svazků s nepříliš perspektivní EU. Druhým, méně viditelným. krokem je postupná změna orientace USA na perspektivnější Asii.
Jenže jak Krejčí upozorňuje, není tam jediným zájemcem. I Rusku se totiž začíná dařit to, co Vladimír Putin kdysi nazval „nabrat čínský vítr do ruských plachet“. Mimo jiné i díky západním sankcím z posledních let.
Jediným, kdo není schopen vytvořit nějaký realistický program svého budoucího ukotvení ve světě, je tak Evropská unie.
Jediným řešením podle Krejčího přitom je, že Unie se přidá k některým perspektivním projektům těch supervelmocí, které nezaspaly. „Není to snadné, protože nenávistná protiruská a protičínská propaganda vytváří v hlavách lidí obtížně odstranitelnou psychickou železnou oponu. Je to ale možné,“ myslí si Oskar Krejčí.
Obnáší to zásadní změnu v myšlení Evropanů, kteří se musejí zbavit „atlantocentrického“ vnímání světa. Jak dodává Krejčí, kontinent Eurasie má 5,3 miliardy lidí, zatímco severoatlantický svět ani miliardu.
„Nadějná budoucnost Evropy není ve spoléhání se na USA, ale ve větším důrazu na Eurasii – samozřejmě při rovnoprávné spolupráci se Severní Amerikou. Nová eurasijská politika je jediným řešení na problémy Evropské unie,“ uzavírá Oskar Krejčí.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
