Jana Bobošíková se režiséra zeptala na filmy o Lidicích, zda vystihují tragédii tak, jak ji má navnímanou. Svoboda řekl, že nikoliv. „To není událost, to je něco podobného, jako je požár Říma, to je prostě historický mytologický fakt, kde lze dokumentovat, že lidé se mohou vrátit do té atavistické podoby, kdy přestávají být lidmi. Má to ohromnou symbolickou hodnotu, podobnou jakou mají koncentrační tábory,“ uvedl.

Zmínil velitele kladenského gestapa Haralda Wiesmanna a historku, kterou chtěl protlačit do filmu, ale Zdeněk Mahler ji považoval za okrajovou záležitost. „Němci, jak byli vzdělaní, matematicky vzdělaní, racionální, tak oni dokázali u všeho vést inventář. Takže všechny věci, které bylo možné prodat a které zabavili, počínaje pluhy, vidlemi, dobytkem, to všechno zinventarizovali a podle těch záznamů tak velitel kladenského gestapa Wiesmann si vzal dětský kočárek, protože jeho žena byla v pokročilém stavu těhotenství. Čili ta představa, že v tom kočárku jezdilo některé z malých dětí, které potom byly v Chelmnu naloženy do autobusu, do kterého byl zaveden plyn a 81 jich bylo zplynováno, od úplně malých dětí až do dětí, které dosahovaly 15 let,“ upozorňoval Svoboda na to, že od 15 let už byli mladíci považováni za muže a byli zastřeleni.

Věnoval se i dalším aspektům důkladnosti „nacistického stroje“. „Ještě po několika dnech zjistili, že mezi těmi dětmi, které byly odvlečeny z Lidic, tak že dva chlapci už byli po 15. narozeninách a byli dodatečně o týden později zastřeleni v Kobylisích, kde bylo zastřeleno několik lidí z potomků Horákových, bylo známo, že rodina Horákových a Stříbrných, že jejich synové byli vojáci a byli tehdy v Anglii u naší letky,“ připomínal režisér. Dodal, že Lidice jsou varování pro celý svět, kam se člověk může vrátit.