Publicista Veselý předkládá trochu jiná fakta k Sýrii: Děsivá hra mocností. A o tomto se příliš nemluví...

12. 12. 2015 11:30

KOMENTÁŘ Celkem rozšířená představa o tom, že Blízký východ včetně nyní roztříštěné Sýrie byl celá desetiletí jakžtakž stabilizován, a teprve až arabské jaro tuto selanku změnilo, je mylná. V případě Sýrie se navíc nepříliš nahlas hovoří o dalších důvodech, proč se zde vlastně rozehrála děsivá šachová hra, v níž participují světové mocnosti. Proč je tato nepříliš velká blízkovýchodní země vlastně tak důležitá? Nad tím se zamýšlí v komentáři pro ParlamentníListy.cz nezávislý publicista Daniel Veselý.

Publicista Veselý předkládá trochu jiná fakta k Sýrii: Děsivá hra mocností. A o tomto se příliš nemluví...
Foto: repro Youtube, tan
Popisek: Syrský prezident Bašár Asad

Nekončící tragédie probíhající na Blízkém východě má hluboké a letité kořeny, ještě hlubší a letitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Musíme se vrátit do roku 1916, kdy stále probíhal nejtragičtější konflikt, jaký kdy do té doby lidstvo poznalo. V tomto roce si tehdejší světové velmoci – Francie a Británie – s tichým souhlasem carského Ruska a Itálií na papíře rozdělily kořist v podobě skomírající, ale ještě stále živé Osmanské (též Otomanské říše). Do historie tato smlouva vešla pod názvem Sykesova-Picotova dohoda.

Umělé rozdělení Blízkého východu podle zájmu velmocí

Vznikla tedy naprosto nová mapa blízkovýchodního regionu, zahrnující umělé státní útvary, jejíž plánovači v Paříži a Londýně ale naprosto ignorovali složité vztahy zde žijících národů a etnik, jež se od diplomatických stolů zdály být irelevantní.

Po rozpadu Otomanské říše v roce 1922 získala o šest let dříve podepsaná dohoda mezi Francií a Velkou Británii jasnější kontury a byla v reálu implementována za asistence Společnosti národů: nově vzniknuvší Sýrie a Libanon se dostaly pod francouzskou sféru vlivu a Jordánsko, Irák, Palestina a dále Egypt pod koloniální dohled Velká Británie. Turecko vzniklo na troskách Osmanské říše jako samostatná republika.

Stručně řečeno – dnešní arabské státy vznikly jako umělé útvary za situace, kdy se naprosto nedbalo na tamní komplikované reálie, především na otázky etnické a náboženské, vzájemné vztahy tamních etnik, a tím bylo fatálním způsobem zaseto na řadu nešvarů a třenic, jež přetrvávají do dnešních dnů a jimž, bohužel, nebude jen tak učiněna přítrž. Evropští kolonizátoři (později pak Spojené státy a v případě Blízkého východu v menší míře Sovětský svaz) nadto podobně jako ve svých hájemstvích v Africe a jinde protežovali vybraná etnika proti jiným, zásobovali je zbraněmi, štvali je proti sobě, a mnohé rány zůstaly dosud nezhojeny.

Tyto problémy by dozajista nenabraly tak obřích kontur a nebyly by tak děsivé, kdyby nebyly syceny ze zahraničí velmocemi hájícími své sobecké zájmy: značnou roli v tom hrály prodej zbraní, ropa a zemní plyn – a to platí i pro Sýrii, jak uvidíme dále.

Historická identita versus zelená louka

Zatímco například Egypt měl jasnou historickou identitu, země, jako Irák, Saúdská Arábie nebo Jordánsko, vznikly doslova na zelené louce. Dnes tolik propíraná otázka samostatnosti Kurdů má své „zlé zrno“ právě v Sykesově-Picotově dohodě, neboť tento národ, k němuž se hlásí 30 milionů lidí, byl evropskými velmocemi rozdělen mezi čtyři tyto umělé útvary.

Italsko-argentinský politický komentátor a novinář Roberto Savio k této problematice ve své stati Čtyři důvody, jak pochopit neodolatelnou přitažlivost radikálního islámu poznamenává, že koloniální mocnosti v zemích, jež uměle vytvořily, k moci dosadily krále a šejky, již jim vládli železnou rukou včetně korupce, potlačování svobod, vražd a mučení. Odstrašujícími příklady jsou Irák a Sýrie. To byl ostatně výslovný požadavek velmocí – takže tamní obyvatelstvo bylo už od samotného počátku vyloučeno z participace na správě veřejných věcí v politickém systému, který se vyvíjel naprosto odlišným způsobem než postupně se demokratizující politické systémy v Evropě. „S evropským požehnáním tyto státy zamrzly ve feudálních časech,“ konstatuje přímo Savio.

Oprese plodí zákonitou reakci

Tato masivní a systematická oprese se přirozeně projevila v reakcích utlačovaných: sympatie hrály do karet politicko-náboženským seskupením, jako je například Muslimské bratrstvo, která mezi zoufalými obyvateli získala širokou podporu coby „poslední naděje“. Tito lidé doufali, že je vymaní ze začarovaného kruhu represe a chudoby. Koneckonců imámové k nim hovořili ve jménu boha – a bůh je spravedlivý, milosrdný a trpělivý.

Cynismus se dostal do vyšší fáze, když západní politikové začali hovořit o nutnosti demokratických změn v těchto zemích, jež zároveň trpěly pod knutou jimi podporovaných tyranů a jež byly běžně vystavovány ničivým západním intervencím. Tímto vulgárním postojem se jen omlouvaly další invaze a z nich vyplývající utrpení, především nelegální angloamerická invaze do Iráku v roce 2003, jejíž oficiální odůvodnění spočívalo v odstavení tyrana Saddáma Husajna, který byl však plodem neblahého Sykesova-Picotova dědictví.

A my, kdo žijeme na relativně bohatém Severu, bychom si měli uvědomit historickou vinu, které jsme se dopustili na populacích žijících téměř sto let pod útlakem, na kterém se krvavě podepsaly západní velmoci. To, že po mocenském úpadku Francie a Velké Británie otěže represálií na Blízkém východě převzaly především Spojené státy, samozřejmě vinu Evropanů nesmývá. Ano, můžeme namítnout, že obyčejný občan za hříchy evropských kolonizátorů staré sto let jednoduše nemůže, nicméně existuje něco jako historická vina, k níž se jednoduše nemůžeme otočit zády.

Případová studie: Sýrie

Historik a specialista zabývající se mezinárodním právem John McHugo, který napsal knihu Syria: A History of the Last Hundred Years, tvrdí, že dlouhé dějiny Sýrie jsou poznamenány staletími poroby s tím, že tato země „byla neustále ovládána a okupována mocnými vládci ze zahraničí a v uplynulých sta letech byl osud Sýrie určován západními zeměmi a regionálním chaosem, který vytvořily“. Syrský lid byl, obdobně jako lid dalších arabských zemí, připraven o možnost vytvořit životaschopný status národa a zbaven práva na sebeurčení podle své vůle.

McHugo je toho mínění, že rozdělení Velké Sýrie rukou Francie a Velké Británie byla fatální chyba, která vytvořila základ stávajícího chaosu, jež nyní Sýrií otřásá. Prvním neblahým rozhodnutím bylo narýsování umělých hranic a druhým jakási balkanizace oblasti, jež vytvořila situaci, ve které byly zdejší křehké a nestabilní státy tlačeny proti sobě, především pak během studené války.

Tato politika, jak píše McHugo, nakonec otevřela dveře k náboženské militantnosti, ačkoliv jde o komplexní problém, a taktéž zbrzdila ekonomický a sociální vývoj v Sýrii. Nicméně i přes to dnes v této zemi panuje velice silný pocit národní identity, a proto existuje velice reálná možnost, že tamní horor jednoho dne skončí.

Povstání v roce 1925 coby recept na řešení aktuální syrské krize

Francouzi se snažili zemi, kde žijí sunnité, šíité, Drúzové, ortodoxní křesťané a další, ovládat podél sektářských linií. V roce 1925 však proti nim vypuklo povstání, kdy se tyto na první pohled nesourodé etnické a náboženské skupiny dokázaly sjednotit a přinutit Francouze, aby svou koloniální politiku v jejich zemi modifikovali, což nakonec vedlo k vyhlášení nezávislosti. McHugo zastává názor, že tato rebelie by měla být dnes příkladem pro všechny Syřany, jak svou zemi sjednotit a opět postavit na nohy.

K málo známým dějinným událostem patří takzvaný první vojenský převrat v arabských zemích, který se uskutečnil v roce 1949 a který podle profesora moderních arabských dějin Josepha Massada a dalších oborníků, zorchestrovala CIA. Puč uvrhl Sýrii do dekády trvajícího neklidu a chaosu a zemi se podařilo, ač s použitím interní represe, stabilizovat až otcem dnešního syrského prezidenta Hafízem Asadem.

Je dlužno poznamenat, že Syřané nebyli a nejsou bezduché loutky, které by byly jednoznačně vedeny jen ze zahraničí; nemůžeme proto veškeré problémy, jimž tato blízkovýchodní země čelila a stále čelí, házet na ony loutkovodiče. Samozřejmě, že i politika otce a syna Asadových se na nich samotných podepsala a z nezanedbatelné části vedla k dnešní tragické válce.

Faktor zemního plynu vedoucí k válce v Sýrii

Jak je dobře známo, problémy a tragédie blízkovýchodních zemí se často točí okolo skutečnosti, že jsou bohaté na nerostné suroviny, především ropu a zemní plyn. Ani Sýrie není výjimkou a tento fakt hrál poněkud opomíjenou roli při vzniku dnešní vojenské pře, na níž participují regionální i světové velmoci.

List Guardian před dvěma lety otiskl text politického analytika Nafeeze Ahmeda, v němž autor uvádí řadu znepokojujících zjištění. V roce 2009 odmítl syrský prezident Asad podepsat Katarci navrhovanou dohodu o výstavbě plynovodu, který by vedl z jejich území přes Saúdskou Arábii, Jordánsko, Sýrii až do Turecka s tím, že by katarský zemní plyn, jehož proud by se tak elegantně vyhnul Rusku, zásoboval evropský trh. Asadova vláda tehdy vydala prohlášení, že by případná výstavba plynovodu poškodila zájmy jejich spojence – Ruska.

Místo toho Damašek o rok později začal vyjednávat s Teheránem o vybudování alternativního plynovodu v ceně deseti miliard dolarů, který měl vést z Íránu přes území Iráku do Sýrie. Íránský zemní plyn byl taktéž určen pro evropské trhy. Memorandum stvrzující tento ambiciózní projekt bylo podepsáno v létě roku 2012, tedy v době, kdy v Sýrii již naplno zuřila válka.

Tento projekt však představoval nepříjemný políček do tváře Kataru, za nímž stála Saúdská Arábie, která se marně snažila podplatit Rusko s odůvodněním, že jakákoliv vláda v Damašku, která vystřídá vládu Bašára Asada, bude plně v rukou saúdskoarabské monarchie a nikdy nepodepíše žádnou dohodu, podle níž by arabský zemní plyn směřoval přes Sýrii do Evropy.

Ruský prezident Putin tuto „nabídku“ odmítl a Saúdská Arábie slíbila, že proti Sýrii provede odvetnou akci.

Nesmíme zapomenout na kruciální fakt: Obě monarchie nacházející se u Perského zálivu, jsou nepostradatelnými spojenci Spojených států, které se do války v Sýrii zapojily už v roce 2001, jednak podporou Svobodné syrské armády (FSA) a také přímými zásilkami zbraní z Libye.

Pipelistan War

Válkami o energie na Blízkém východě se dlouhodobě zabývá také brazilský novinář Pepe Escobar, jenž uvádí, že syrský konflikt je především ozbrojeným sporem, v němž hraje úlohu nerostné bohatství, pro nějž má přiléhavý název Pipelistan War. Podle Escobara je pro Washington klíčové, aby na nerostném bohatství na Blízkém východě vydělávali především jeho arabští klienti a nikoliv Sýrie a Írán, třeba kvůli tomu, že je důležité, aby toto nerostné bohatství zůstalo nadále svázáno s dolarem.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Daniel Veselý

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

A je to v p...? ČSSD končí na 2 procentech. A prý bude zle

7:49 A je to v p...? ČSSD končí na 2 procentech. A prý bude zle

Exkluzivní průzkum stranických preferencí v Praze přineslo dnešní vydání MF Dnes. Jen deset dní před…