Senátor Malý: Přechod ke kapitalismu byl krok správným směrem

Pane senátore, jak byste hodnotil výsledek podzimních voleb? O čem podle vás vypovídají?

Volební výsledek se dal celkem dost dobře předpokládat. Ať chceme nebo nechceme, musíme konstatovat, že ANO pokračovalo ve vítězném tažení. Také volební úspěch kandidátek v komunálních volbách, jež byly složeny z kandidátů, kteří nebyli členy žádné politické strany, nikoho nemohl překvapit. U ANO jsou výsledky voleb poukázkou na splnění velkého očekávání voličů požadujících změnu na politické scéně, jež toto hnutí podle jejich názoru může přinést. Hrozí však následně nástup rozčarování u voličů, pokud se očekávání dostatečně rychle nenaplní. A to reálně hrozí. Politika na úrovni státu a také na úrovni velkých měst je otázkou kompromisů mezi jednotlivými volebními programy. Také podpora médií, které rády podporují nové politické subjekty, se může časem vytratit či změnit na kritiku. Slova „prostě to uděláme“, která přinesla vítězství, jsou jednoduchá, jednoznačná, ale v praxi velmi těžce splnitelná. Podle mého názoru ANO je zatím hnutím jednoho muže, jeho vůle, šťastné hvězdy a velkých slibů. Chybí mu členská základna a jasné ukotvení programu. To ho může v budoucnosti ohrozit. Po úspěchu se do řad ANO pohrnou nejen poctiví lidé, ale i prospěcháři. A nastanou vnitřní třenice. To už zažily všechny úspěšné politické subjekty.

Volební účast, zejména v senátních volbách, bývá nízká a letos byla nejnižší v historii. Čemu to přičítáte?

Tuto skutečnost lze jednoznačně přičíst způsobu voleb. Ty jsou ze zákona většinové a dvoukolové. V tom je problém. Stačí provést prosté zjednodušení. Změnit Ústavu. Ponechat systém většinový a pouze jednokolový. Smysl bude zachován, ušetří se tím peníze a účast bude větší. Každý, kdo bude mít mezi kandidujícími svého favorita, k volbám půjde a bude pro něj hlasovat. Výsledek bude okamžitě znám. Pokud v současném druhém kole zůstávají dva kandidáti, logicky ti, jejichž kandidát vypadl v prvním kole, k druhému kolu voleb nejdou.

V souvislosti s nízkou volební účastí zmiňoval prezident Miloš Zeman také volební povinnost, která platí třeba v Belgii nebo Austrálii, a ozývají se i další hlasy, které volají po změně či úpravě volebního systému. Jste vy osobně zastáncem takových změn?

Nejsem příznivec zavedení volební povinnosti. Taková změna nemá v naší zemi žádnou tradici a možná by to bylo kontraproduktivní. Změnil bych pouze dlouhodobě zavedený systém hlasování ve dvou dnech, a to v pátek a sobotu. Dal bych všední den, ale ne pátek. To ze zkušeností. Většina lidí pátek odpoledne považuje za součást víkendu, a tak mnozí odjíždějí na chaty a chalupy či na zahrádky. Logicky se pak voleb neúčastní. Také bych změnil časově volby do Senátu PČR, jak jsem výše uvedl.

O významu Senátu se vedou již dlouhodobě debaty. V čem podle vás spočívá jeho hlavní význam a smysl? A jak byste popsal práci senátora běžnému občanovi?

Senát má dlouhodobou tradici. Byl zaveden do našeho právního řádu při vzniku našeho novodobého státu Československa. Jeho důležitou funkcí je projednávání návrhů zákonů postoupených Senátu Poslaneckou sněmovnou, při kterém zhusta dochází k opravám chyb, jež poslanci ve svých Senátu postoupených tiscích zákonů přehlédli, a pokud by nebyly vady opraveny, zákon by byl, jak říkáme, legislativní zmetek. A jako takový by platil a občané by jej museli dodržovat. To jistě nikdo z nás nechce. Další důležitý aspekt je zákonné vymezení Senátu jako jediné komory Parlamentu, jež je na rozdíl od Poslanecké sněmovny nerozpustitelná. Pokud totiž dojde k rozpuštění Poslanecké sněmovny, ze zákonem předvídaných důvodů, přebírá Senát Parlamentu ČR některé další funkce a může, pokud je to k řízení státu třeba, vydávat právní normy. Občanovi, jenž je odkojen průběžnými televizí přenášenými střety koalice a opozice v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, se zdá práce Senátu PČR málo dynamická. Opak je pravdou. Senátoři musí všechny zákony postoupené poslanci ve lhůtě 30 dní projednat ve výborech, dle potřeby přijmout pozměňovací návrhy k zákonům a následně projednat na plénu Senátu Parlamentu ČR. Největší dynamika je při jednání výborů. Tam je ta správná, mnohdy velmi napjatá atmosféra. Bohužel mezi občany je každý politik, a to i senátor vnímán také jako ten, který má povinnost mu pomoci řešit a vyřešit jeho soukromý problém. K takové pomoci občanů však senátoři nemají jinou páku než vážnost postavení senátora a svou znalost platných zákonů.

Na čem vy osobně v Senátu aktuálně pracujete?

Jako koníček mám stavební právo. Proto se soustavně zabývám vyhodnocováním účinnosti platné legislativy v této oblasti a průběžně si připravuji podklady pro okamžik, kdy bude na stole novelizace stavebního zákona, abych mohl své poznatky do zamýšlené novely zapracovat.

Mgr. Miloš Malý

SOCDEM

Sympatizovat Profil Položit dotaz Odpovědi Hodnotit Štítky

Problémem regionu je nezaměstnanost a s tím související problémy s nepřizpůsobivými. Budete se nějak snažit přispět ke zlepšení situace? Jak konkrétně?

Kroměřížsko má jednu z nejvyšších příček nezaměstnanosti. Jediné, co pomůže, je vytvoření podmínek pro podnikatele, aby měli chuť investovat a vytvořit nové pracovní příležitosti. U města Holešov je připravena velká rozvojová zóna. Bohužel zatím víceméně prázdná. Jedním z důvodů je, že při snaze o zabránění živelného růstu fotovoltaických elektráren byl drasticky zvýšen poplatek za vynětí půdy ze zemědělského půdního fondu. Proto podnikatelé čekají a vybírají si lokality, kde tyto poplatky nemusí platit. Proto jsem společně s dalšími senátory v Senátu PČR inicioval změnu příslušného zákona. Cílem bylo vrátit poplatky na normální úroveň. To je také funkcí Senátu PČR. Sledovat platné zákony a kde zjistíme jejich špatnou funkci, tak navrhovat jejich změny. Kromě slušných pracovitých lidí se v našem regionu také objevují lidé zařazeni do kolonek nepřizpůsobiví. Jsou vážným problémem konkrétních lokalit. Způsobují mnoho problémů. Jsou produktem snahy některých podnikatelů získat co možná nejvíce peněz z nemovitostí, jež vlastní prostřednictvím ubytování těchto lidí a inkasováním štědrého státního příspěvku na bydlení. I v této oblasti se snažíme špatně nastavenou normu opravit. Již nebude tak snadné tento příspěvek získat, a navíc se nově vyžaduje souhlas obce s umístěním nové ubytovací kapacity na území obce. Jde o to, aby se obce nemohly změnit jen proto, že na jejich území jsou volné ubytovací kapacity, v jednu velkou ubytovnu. To zvláště u malých obcí hrozilo.

Počet lidí, kteří se považují za chudé, v Česku roste, a stejně tak přibývá těch, kteří do budoucna hledí s nedůvěrou. Vyplývá to ze srovnávacího průzkumu let 2002 a 2012, který nedávno zveřejnil Výzkumný ústav práce a sociálních věcí (VÚPSV). Co vy na to? A co se musí stát, aby se situace začala zlepšovat?

Jistě, tento pocit tady jistě je. Jistoty, které lidé v minulosti měli, jsou už minulostí. Těžko si zvykáte na to, že musíte dělat klíčová rozhodnutí sám a nést za ně osobní odpovědnost. Stačí klasické přirovnání. Lidé si vybírají například dovolenou. Hledají nejnižší cenu. Nízká cena by měla opatrného člověka varovat, že zde je potencionální riziko, že se něco může zvrtnout a z očekávané krásné dovolené se může stát horor či dokonce cestovka zkrachuje. Nikdo z takových lidí si však nepřipustí, že jednal neobezřetně. Na takou situaci mají jediné řešení. Stát selhal. Ať s tím něco, sakra, dělá. Vždyť si je platím ze svých daní!

Stejné je to i s tím pocitem chudoby. Jde opravdu jen o pocit. Položme si otázku. Jsem chudý, když mám méně než můj soused podnikatel? A odpovězme si. Co považujeme za známku toho, čím se sám řadím mezi chudé? Nemám stejné auto jako soused. Nemám dům u moře jako soused. Nejezdím na pracovní cesty do zahraničí jako soused. Co mi však jako osobě, která sama rozhoduje o svém štěstí, brání dosáhnout stejného postavení, jako má můj soused? Nic. Jen moje vlastní rozhodnutí! Mohu začít také podnikat a nést riziko, že přijdu i o to, co mám doposud či budu pracovitý a úspěšný a budu mít stejnou životní úroveň jako soused. Je to jen na mně. Situace se začne zlepšovat až tehdy, když si lidé uvědomí, že jsou sami strůjcem svého štěstí a bohatství.

Brzy oslavíme pětadvacáté výročí sametové revoluce. Jaké změny - dobré i ty špatné - podle vás přinesla České republice změna režimu? Domníváte se, že se mají dnes lidé lépe než před listopadem ´89?

Socialismus, jak byl v roce 1989 nastaven, již nebylo možno reformovat. Změna byla nutností.

Málokdo z nás měl nějaké zkušenosti s kapitalismem. Byli jsme přesvědčeni, že to je ta správná cesta. Já osobně v nastoupené cestě vidím mnoho pozitivního. Co se mi a mnoha lidem nelíbí, bylo překotné a nesmyslné privatizování všeho, co mělo nějakou hodnotu. Také způsob privatizace byl nešťastný. Naše vlastní cesta formou kuponové privatizace se následně ukázala jako cesta do pekel. Velká část privatizovaných podniků byla vytunelována a zkrachovala. Z té doby jsme do světové ekonomiky přispěli novými pojmy – tunel a tuneláři. Také jsme zlikvidovali většinu obchodních vazeb a většinu zbrojního průmyslu. Na to doplácíme doposud. Vyklidit trhy bylo jednoduché. Složité je se vrátit. Někdy to ale ani není možné, protože naše místa zabrali jiní obchodníci.

Jaký si myslíte, že bude další vývoj politického dění v ČR? Přinese současná vláda, v níž dominantní roli hraje zcela nové hnutí a rostoucí obliba nových politických uskupení, nějakou pozitivní změnu?

Současná vláda a vládní uskupení musí přijít s hmatatelnými výsledky. Přízeň voličů je vrtkavá. Kdo si dnes vzpomene na Čtyřkoalici a ví, které subjekty ji tvořily? Viděli jsme, jakým raketovým nástupem se na politické výsluní dostalo politické hnutí vedené T. Okamurou a jak teď pomalu ustupuje. Jak jsem uvedl ve své odpovědi na první otázku, lidé vkládají nové naděje do nových politických subjektů a jejich představitelů. Avšak stejně rychle je zavrhnou, pokud mají pocit, že je zklamaly. Jedinou jistotou pro naši zemi jsou tradiční politické strany s dlouhodobou historií a jasným programem. Nová hnutí a množství dalších politických subjektů, jež průběžně vznikají, zanikají či se štěpí a náš volební systém může vést k tomu, že bude těžké složit funkční vládní koalici. Že političtí trpaslíci budou doslova vydírat velké strany a ty v rámci snahy zachovat koalici a vládu budou muset ustupovat. Tento model byl běžně praktikován v Itálii. Tady vláda, která vydržela rok, byla úspěch.