Hostem pořadu Interview Plus Českého rozhlasu byl hlavní psycholog Vězeňské služby ČR Václav Jiřička. Tématem bylo 70. výročí justiční vraždy Milady Horákové.
„Pane Jiřičko, komunisté se snažili zlomit Miladu Horákovou fyzicky i psychicky. Podle informátorky Hložkové, kterou na ni nasadili, paní doktorka Horáková nesla těžce hlavně obavy z toho, že se perzekuce dotknou jejích blízkých. Mě by tedy zajímalo... vypadá to, že se více bála o druhé, než o sebe, podle toho, co o ní víme,“ otevřela téma moderátorka Veronika Sedláčková.
Jiřička s tím souhlasil. „Já si myslím, že to tak je, ale to se bavíme až o nějakém momentu, ke kterému ona došla. Ona to tak neměla od začátku, já nepochybuji o tom, že i ona prožívala ohromné emoce, stres, strach, úzkost, ale ten moment, o kterém teď mluvíte, ten už byl někde dál. Tam už tyto věci měla za sebou a tam je zajímavé podívat se, možná nabídnout takový pohled, co takový člověk může prožívat, než dojde k tomu momentu toho vyrovnání se s tím,“ odpověděl psycholog.
Psycholog dále popsal, co by v dané situaci prožívala většina z nás. „Ty procesy byly z toho psychologického hlediska mnohokrát popsány, já teď mohu odkázat na takový model ze šedesátých let minulého století, až po smrti Milady Horákové, od takové té známé americké psycholožky, původně z Curychu, Elisabeth Kübler-Rossové, ta vlastně popisovala jednotlivé fáze vyrovnávání se třeba s vlastní konečností, s tím, že zemřeme nebo s nějakou tragickou událostí... A tam bývá obvykle na začátku nějaké velké popírání té situace, potom fáze zloby a vzteku, proč zrovna já a co mi to udělali, proč to muselo dopadnout takhle, potom často my lidé smlouváme s bohem, s osudem, že když to dobře dopadne, věnuji nějaké peníze na charitu, nebo že když to dobře dopadne, tak se budu věnovat svým dětem a už nebudu pořád v práci... A těmito fázemi si prochází většina z nás, ale už málokdo dojde dál, než do takové fáze strachu, úzkosti, možná zneschopňující, nebo také nějaké apatie... A dojde ke smíření a k akceptaci toho celého. To se Miladě Horákové povedlo,“ usoudil Jiřička.
Fotogalerie: - Pieta v Lidicích
Dodal pak, že lidi, kterým se to povede, se na to po celý život nějakým způsobem připravují. „Kteří počítají s tím, že je třeba v životě bojovat o nějaké věci, tak těm se to pak děje s větší pravděpodobností než těm ostatním.“
Fotogalerie: - Den daňové svobody
Silnou roli v tom též hraje víra. Milada Horáková byla totiž silnou křesťankou. „Sama o sobě ovšem nestačí,“ pověděl Jiřička. A pokračoval prací amerického psychologa Philipa Zimbarda. „Zabývá se tím, jak se stát hrdinou, co je to hrdinství, a on říká, že hrdinou se člověk nerodí, ale hrdinou se stává tím, že pravidelně, vědomě vystupuje ze své komfortní zóny, že dělá věci, které jsou možná nepříjemné, ale dělá je proto, že si myslí, že jsou správné, a dělá je na jednotlivostech, na maličkostech, takových těch každodenních. Někdo upadne, zeptám se ho, jestli je v pořádku... nebo třeba když někam přijdu pozdě, nevymluvím se na to, že mi nejel autobus, ale řeknu, že jsem nestihl autobus, protože jsem pozdě vstával,“ doplnil psycholog.
„Pane Jiřičko, u Milady Horákové je zajímavá ta věc, že zažila roky věznění v době druhé světové války, a to nacisty, a tam si zažila velmi kruté chvíle, myslím to fyzické mučení, pak stála před soudem, kde se hájila sama v němčině a dokonce se obhájila tak, že trest smrti se proměnil v osm let žaláře. Je tohle něco, co bychom mohli nazvat takovým skutečným tréninkem na to, co přišlo potom po roce 1948, že ona věděla, do čeho jde, přesto do toho šla?“ zeptala se Sedláčková.
„To už bych nenazýval tréninkem, to už byla mezní životní situace. To bych nechtěl takhle snižovat, to samozřejmě byl velmi hrůzný zážitek, a já to znám pouze z toho, co je k dispozici v literatuře, případně co bylo zfilmováno, takže tam těžko soudit podle toho, spíše si myslím, že ta traumatická zkušenost, ten stresový tlak, tak ten spíše mohl ochromovat, než že by mohl pomáhat,“ zněla odpověď.
Prý je též možné, že by se společnost mohla během několika měsíců rozpadnout. „V takovém případě budou mezi námi opět donašeči, trýznitelé, mučitelé, nohsledové a tak dále, tak jak jsme to znali v mnoha obdobích včetně těch 50. let,“ vysvětlil psycholog to, zda je možný opět nástup nějaké diktatury.
Je Jaromír Soukup dobrý moderátor? (Ptáme se od 24.6.2020)Anketa
Dalším dotazem bylo, zda je pro mučitele v diktaturách vždy důležité připravit člověka na prvním místě o důstojnost. „Tedy ho viditelně zbavit práv, aby přijal, že všechno, ať už život, smrt, bolest nebo úleva pochází pouze z libovůle jeho věznitelů, je to psychologicky tak, že toto je důležité?“ zajímala se moderátorka.
S tím Jiřička naprosto souhlasil. „Zbavit člověka důstojnosti a vzít mu role, jaké měl, roli významného člověka, roli odborníka, roli manžela, matky a tak dále, a ideálně přisoudit mu jinou roli. Třeba roli zbytečné oběti. Nejenom bezmocné oběti, navíc ještě zbytečné, která má třeba číslo jenom. K tomu byly dělány experimenty, já už zmiňoval Philipa Zimbarda, ten jeho vězeňský experiment, tak to je třeba takový jeden moment,“ pověděl psycholog.
A zmínil i jiný experiment, od Stanleyho Milgrama. „Ten ještě před vězeňským experimentem zkoumal, jak hodně jsme poslušní vůči autoritě, i když se dostaneme do nějakého konfliktu s naším svědomím. To znamená, i když víme, že to je špatně... A dospěl k tomu, že 65 % z nás tak dojde až úplně na konec, což v tom experimentu znamenalo, že dojde až k tomu momentu, kdy zabije druhého člověka jenom proto, že mu to někdo řekl, a nebyl to můj nadřízený nebo nějaký šéf, ale jenom proto, že někdo, kdo měl na sobě bílý plášť, nebo to pak bylo různě obměňováno, tak mu to řekl,“ interpretoval výzkum.
„Dcera Milady Horákové, Jana Kánská, když se setkala se svou matkou naposledy, to bylo na půl hodiny... Nesměli si u toho ani sednout, ani se obejmout, byl to večer před popravou... a Jana Kánská ve svých vzpomínkách píše, že se ona i její příbuzní, kteří se toho setkání účastnili, že byli na pokraji sil, plakali, na pokraji zhroucení, zatímco Milada Horáková sama byla klidná, utěšovala je... je tohle výjimečná věc?“ tázala se moderátorka.
„Nepochybně,“ odvětil vězeňský psycholog, a opět poukázal na to, že Milada Horáková měla za sebou prožitky, které s příbuznými ani nemohla sdílet, zatímco její rodina byla teprve na začátku toho procesu vyrovnávání.
Nakonec se přešlo k davům, kdy kolektivy pracujících, i dětské kolektivy ze škol, žádaly smrt. Dotazem bylo, zda za tyto požadavky mohla komunistická propaganda. Komunistické propagandě dle Jiřičky záleželo na tom, aby přiživovala tyto procesy.
„Není to nic, co by se dělo pouze v komunistickém režimu, je to zase taková klasická davová záležitost, která se může opakovat kdykoliv a opakuje se kdykoliv, a tam stačí, aby někdo poměrně jednoduše zorganizoval, nasměroval určitou skupinu lidí a ti lidé potom slepě následují toho vůdce nebo organizátora. To není nic, co by bylo specifické pro určitou epochu, to tady bylo před tisícem let, před několika sty lety, a obávám se, že i nyní i v budoucnu se s takovým chováním setkáváme a setkávat budeme.“
Zfanatizovat dav je tedy, dle psychologa Jiřičky, poměrně jednoduché.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: tle
