Radio Wave odvysílalo poslední díl podcastu Návštěvníci, který mapuje těžkosti mladých Čechů okolo bydlení. Začátek dílu se věnuje 34leté Anně, která si pořídila byt v 1. patře obytného domu v pražské Libni. Na byt si vydělala prodejem vlastnoručně vyráběných broží. Jak se mladá výtvarnice dívá na fakt, že její vrstevníci často na vlastnické bydlení nedosáhnou? „Přátelé si ze mě dělají legraci, že už jsem ta dobrá partie. Spíš se to ukazuje jako velký ‚party kill‘ u holky, že jsem to nezdědila, že jsem si na to vydělala brožemi, spíš je to někdy nepříjemné,“ poznamenává Anna. Vnímá, že vrstevníci se pak na ní dívají jinak, jakoby už nesdílela jejich starosti a byla za vodou. „Já jsem se za tu vodu musela nějak dostat,“ trpce se zasměje.
Celý díl podcastu si můžete poslechnout ZDE:
Anna problém nespatřuje v nedostatku bytů, ale spíše v tom, že se případní zájemci nedokáží rozhodnout, zda do koupě bytu skutečně chtějí jít. „Vyberu si tohle, i když to není třeba úplně ideální a není to na skvělém místě, furt jsem si myslel, že budu mít vilu za Prahou…“ popisuje přemýšlení svých vrstevníků. Částky přijdou těmto lidem příliš vysoké a mají dojem, že je nezvládnou zaplatit. Anna poukazuje na to, že její přátelé se rekrutují zejména z výtvarnické branže, která zejména v době covidové jistotami neoplývá. Vrstevníci Anně také říkali, že její rozhodnutí koupit si byt je „hrozně dospělé“ a jak výtvarnice podotýká, připadali si sami na podobní krok ještě příliš mladí.
Anna se při koupi radila s finanční poradkyní. Jakožto OSVČ výtvarnice si dokázala z příjmů, byť nepravidelných, našetřit dostatečný obnos na získání hypotéky. „Jsem šetřivý člověk,“ vypráví o sobě. Bankovní poradkyně po analýze jejích příjmů dospěla k názoru, že hypotéka skutečně nebude problém. Anna přitom do mikrofonu říká, že je „strašně“ finančně negramotná a ani v okolí nemá finančně gramotné lidi. „Nechápu, proč se to vůbec neučí na školách, třeba nějaký základ, jak si udělat daně,“ mrzí ji.
Na hypotéku si ušetřila jeden milion korun, zvládla to za šest let. „Je pravda, že když jsem to měla na tom internetovém bankovnictví, tak jsem si to musela vyfotit, než jsem to odeslala,“ komentuje výtvarnice, jak složité bylo spoření. Nyní ji občas trápí vědomí, že se na většinu svého produktivního života zadlužuje. Děsilo ji i nebezpečí různých katastrof a skrytých vad nemovitosti. O současné situaci říká, že je lepší, než čekala. Veškeré poplatky za byt plus hypotéku zvládá splácet řádně, pomáhá jí k tomu i nová pracovní pozice učitelky. Existenční strach z ní opadl.
Další příběh je z novostavby na pražských Letňanech. Mladí muži Vojtěch s Jakubem zde bydlí v bytě bez kuchyně. Mladíci měli velké patálie se zařizováním hypotéky. Je jim 27 let a oba jsou doktorandi na vysoké škole. Vojtěch si dále přivydělává jako knihovník a Jakub jako loutkoherec.
„Necítím se jako pán vesmíru, protože mám byt,“ říká Jakub, který pociťuje spíše tíhu závazků a stres z toho, že by mohl ztratit práci. „Moc to neříkám, přijde mi to troufalé,“ odpovídá na dotaz, zda nějak řeší své vlastnictví bytu s vrstevníky. Přišlo by mu, že se tak vychloubá i penězi, kterými zvládá splácet hypotéku. Vojtěch přidává, že jeho okruh přátel byl zmínkou o bytu překvapen a reagoval spíše soustrastně na závazky, které k hypotéce patří.
Fotogalerie: - Výbušné Vrbětice
A jak dva mladíci reagují na to, že většina jejich vrstevníku vlastní bydlení ještě nemá? „Člověk si uvědomí, jak je ten systém špatnej. My jsme si prošlí tím martyriem s řešením těch věcí…jak je to hrozně nespravedlivý, že si to lidi nemůžou dovolit. To by přece mělo bejt samozřejmý, ne? Že nebudeš platit patnáct litrů nájem, ale budeš platit patnáct litrů hypotéku,“ říká trochu popuzeně Jakub. „Ten svět není nastavenej tak, aby ti to umožnil. Ani ty byty nejsou, spousta lidí na tu hypotéku nedosáhne, protože příjmy nejsou schopní odůvodnit, což byl i trošku náš případ,“ pokračuje a dodává, že je to podle něj hrozně nefér.
Vojtěch souhlasí. Naprosto chápe ty, kteří ještě bydlí v nájmech. Systém je podle něj nespravedlivý a bazíruje na osobním obohacení majitelů. Chybí mu lepší systémy sociálního bydlení a státních bytů. „Je tu spousta domů, který chátrají, protože jsou v soukromém vlastnictví, ale daly by se využít pro bydlení lidí, kteří to potřebujou,“ pokračuje. Praha je podle něj přelidněná, staví se nefunkční byty na nefunkčních sídlištích a vše je v rukou developerů.
Systém žádosti o hypotéku jim přijde složitý a nevstřícný. Oba mladíci dostávají peníze na stipendium coby doktorandi, což ale banky nevidí rády a do analýzy bonity klientů je započítávat nechtějí. „Došlo mi až teď, jaké vydřidušství je, že se ve vědě lidi zaměstnávají na stipendium, které ti nikdo nikde neuzná. Jaké vydřidušství je, že v divadle funguješ na nějaké smlouvy nebo DPPčka, místo abys měl hlavní pracovní poměr. Jak moc tě i ti zaměstnavatelé oškubávají nebo ti to dělají složité,“ přidal se Jakub. On sám zjistil, že většina jeho příjmů se do hypotéky započítat nedala, což mu proces jejího získání velmi zkomplikovalo.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Marek Korejs
