Dokument pojednává zejména o událostech roku 1989 a obsahuje výpovědi Miloše Jakeše, Alojze Lorence, Rudolfa Hegenbarta, Jiřího Sekery, Oskara Krejčího a dalších. Skála výpovědi zúčastněných v mnohém nerozporuje, dodává však, co mu v jinak kvalitním dokumentu chybí: osvětlení role „mrtvého studenta“ Šmída, agenta StB Ludvíka Zifčáka. Historik a funkcionář KSČM Skála též polemizuje s hodnocením Gustáva Husáka, kterého se v dokumentu „staří soudruzi“ dopustili. A kdo vlastně může za zásah na Národní třídě?
Tajenka 17. listopadu a zrnka pravdy z ČT
Jak posoudit vystoupení Pavla Novotného v ruské TV?Anketa
Svůj stín, ač pouze jednou, překročila i Česká televize. A sice dokumentem Od srpna do listopadu. Tady dostali prostor i předlistopadové špičky (Miloš Jakeš, Peter Colotka, Alojz Lorenc a Rudolf Hegenbart) a lidé z jejich bezprostředního okolí (např. Viliam Plevza, Jaroslav Čejka, Oskar Krejčí či Lubomír Molnár). Odborným poradcem byl i Michal Macháček, autor brilantního Husákova životopisu.
Celé to leporelo, pojaté jako exkurze od srpna 68 do listopadu 89, nabízí i chytlavé pikantérie. Třeba o debatě Zdeňka Mlynáře s důstojníky StB, když odcházel do emigrace. A na otázku, dá-li se s ním počítat v případě ohrožení míru, odpověděl, že v takovém případě se má na koho obrátit rovnou v Moskvě. Jeho univerzitní spolužák Gorbačov byl přitom, pokud mne paměť nešálí, stále jen krajským šéfem ve Stavropolu.
Jak turecké vztahy panovaly mezi L. Štrougalem a V. Biľakem, je novinkou jen pro mladší ročníky. Ty naše, pracující v okolí obou rivalů, to někdy tlačilo do tanečků mezi vejci. Dokument perlí i verzí o Biľakových telefonátech do nemocnice, kam spadala vrchní patra moci (ale např. i všichni národní a zasloužilí umělci). Lékaře měl den co den bombardovat dotazy, zda L. Štrougal – po operaci tlustého střeva - „už natáhl bačkory“. Leckomu to roztáhne chřípí, pravdy je v tom však zhruba tolik jako v léta šířeném drbu o Štrougalově románku s hvězdou popové scény. Premiérova dcera se jí ve tváři docela podobá. Kdosi ji viděl s tátou v autě a fáma byla na světě. Je-li řeč o oné operaci, uběhlo od ní už skoro čtyřicet let. Expremiérovi je pětadevadesát. Komu se v tomhle věku vyhnou zdravotní trable? O recidivu těch s tlustým střevem však, pokud vím, nejde ani dnes. Tým chirurgů vedený legendárním Vladimírem Balašem odvedl perfektní práci.
Fotogalerie: - Komunisté na vodě
Placatě a jednostranně vyšla ČT podobizna G. Husáka. Líčí ho jako hříčku tlaků „ultralevice“ a Moskvy. Vidět to Husák sám, určitě by ho to urazilo. Měl mamutí ego podkované značnou erudicí a buldočí vůlí. Techniku moci ovládal jako málokdo. Zvlášť po uklidnění poměrů – a prvé Brežněvově mrtvici v polovině 70. let – držel otěže pevně a rozdával rány doprava i doleva. Za mříže šel i Milan Hübl, historik s velkou zásluhou o Husákovu rehabilitaci. Do horních pater moci stoupaly hlavně variace na moskevského Černěnka. Postavy „z předpokojů“ nadané hlavně uměním „číst z očí“. Husákovi nesahaly ani po tkaničky. Výjimek bylo jen pár. On sám to o svých věrných věděl stokrát lépe než politické podhradí.
Tady si dovolím malou spekulaci. Husáka mohlo varovat i to, jak dopadl Antonín Novotný. Ten se kreativních mozků nebál. Sám jich i spoustu vytáhl nahoru. Do politiky nechal mluvit i skutečné intelektuální kapacity. Právě to se mu ovšem nakonec krutě vymstilo. Když došlo koncem 60. let na lámání chleba, většina z těch, kdo udělali kariéru za něj a mnohdy i díky němu, na něj svedla i to, co padalo na jejich konto.
Husák nic podobného neriskoval. A právě sem vedla pupeční šňůra personální pouště v době, kdy Moskva ordinovala „katastrojku“ i spojencům. Husák sám ovšem žádný „okresní formát“ rozhodně nebyl. Stát v čele KSČ už na jaře 1968, uměl by dělit zrno od plev stylem, který by 21. srpnu předešel. Až sem to na kameru nedovádí ani M. Jakeš. Já sám jsem o tom pevně přesvědčen. Lídrům dnešní levice Husákův formát tragicky chybí. Tím víc kopírují jeho personální politiku. Obojí dohromady je mix, kterým si levice fatálně ubližuje.
Dokument ČT hyzdí i jiná selekce. O době „za Husáka“ zatlouká, co jí upře jen fanatik. Kvalita života drtivé většiny zaznamenala markantní pokrok. Ad fontes finále, jímž to přesto skončilo, by musela zaznít i jiná pravda. Ta o masovém průniku týpků, ženoucích se jen a jen za kariérou, do KSČ – a stále víc i jejích vlivných grémií a „myšlenkových tanků“. Vládnoucí stranu to měnilo v bizarní sendvič. V něm se – na úkor statisíců bezelstných přesvědčení – roztahovaly špičaté lokty, nadržené na pravý opak komunistického kréda. Ten, kdo usedl do židle L. Adamce – a zajistil Havlovu volbu hlasy komunistických poslanců – pocházel z „východňárské džamahírije“, jak zněla dobová přezdívka. Tedy z vertikály zastřešované právě V. Biľakem, který si z drasticky hladového dětství odnesl závazek: bídu a bezdomovce už nikdy nedopustit. Kariéra pod tímto křídlem předpokládala buď to samé krédo – anebo tuny farizejské přetvářky. Zvlášť groteskní maškarní spustil na diváky Vladimír Dlouhý, kojený „tuzexovým mlíčkem“ už od dupaček. Teď, coby konvertita z místopředsedy KSČ na Prognostickém ústavu ČSAV až do stáje Goldman Sachs, nám své cesty zamlada na kongresy v USA líčí jako výsledek virtuózní diplomacie V. Komárka. To byl skutečně unikátní leštič klik. Když vodil sovětské akademiky k M. Jakešovi, velebil jim ho coby myšlenkový Temelín. O tom, že V. Dlouhý studoval na Západě i vysokou, se rozhodovalo dávno před vznikem „prognosťáku“. Písek do očí nasype leda naivkovi.
Fotogalerie: - Druhé čtení rozpočtu
Tohle vše, až po půlku celé relace, je však jen její předehrou. Pokusem o alibi pro kandrdase „předání moci“, jak „sametové revoluci“ říká Petr Pithart. Že se muselo stihnout do „Malty místo Jalty“ – Gorbačovovy frontální kapitulace před Bushem – bilo do očí už tehdy. Vyvrátit se to nepokouší ani nikdo z těch, komu dala ČT slovo. Pozoruhodný střípek do mozaiky přidává režisér Jiří Svoboda, šéf strany hned po Urbánkovi a Adamcovi s Mohoritou. Je už z roku 1987, kdy navštívil Moskvu a jednal s Karenem Šachnazarovem, profesním kolegou a dnes i šéfem Mosfilmu. Ten mu umožnil i setkání s vlastním otcem, šéfem oddělení ÚV KSSS pro vztahy s vládnoucími stranami socialistických zemí. Sám ho pamatuji z porad jejich rezortních tajemníků v prvé polovině 80. let. Tehdy tam krákal za uši „příliš reformní“ Maďary a Poláky. Svoboda hodil udici, jak by se Moskvě zamlouvalo, kdyby se ministrem kultury stal V. Havel. Georgij Chosrojevič – Arméni mívají i kostrbatá jména – kontroval, že Moskva má s Havlem mnohem dalekosáhlejší plán.
Tu samou tajenku doplňuje i Jaromír Novotný, tehdy maloobchodní manažer a po převratu i velvyslanec v několika zemích. Toho kontaktovala sovětská ambasáda coby posla jiné pozoruhodné zvěsti: Sovětská armáda na našem území zabrání nejen každému angažmá silových složek státu, ale dokonce i Lidových milicí. V situaci, kdy – jak říká na kameru Alojz Lorenc – by Občanské fórum postavila mimo hru i „malá policejní akce“. Tím snáz, že „bylo infiltrováno naší agenturou“.
V tajence, vyplněné kompletně, tak zeje prázdnotou už jen jedno políčko. Odpověď na otázku, kdo a jak aranžoval střet na Národní – a „studenta Martina Šmída“, „umláceného“ prý policejními obušky. Kdo řídil krysaře, co procesí z Albertova na Vyšehrad vrátili zpátky do centra? A kdo tam už předem nastavil policejní kordóny tak, aby ten průvod sevřely do soutěsky – a dovedl celou inscenaci až do střetu se známými důsledky? Že se tak stalo za zády a proti zákazu stranického a státního vedení, zatlouká už jen sekta zabedněnců. Že to nebylo ani v silách disentu, se rozumí samo sebou. Solidní lešení, jak dospět k racionálnímu vysvětlení, nabízí Oskar Krejčí. Tezí o „několika StB“ – a „malém scénáři“, překlopeném ve „velký“.
Ten „malý“ je v módě připisovat M. Štěpánovi. Nepřímo tomu nahrává i M. Jakeš, když vypráví, jak Štěpána nechali objíždět šéfy ostatních vládnoucích stran, aby se „katastrojce“ vzepřeli společně. Štěpán jim měl slíbit, že k tomu dojde na říjnových oslavách 40 let NDR. Jediný, komu to prý neřekl, byl jeho vlastní šéf. Když se Jakeše ptali zahraniční kolegové, kde se ten kulatý stůl koná, byl z toho velký trapas. Sám ho přisuzuje Štěpánově „neschopnosti umět si počkat“. A jeho zákulisní dohodě s parťáky v Moskvě, s nimiž se sblížil už za mládežnické kariéry. Nejvýš z nich tehdy figuroval Genadij Janajev. Pár měsíců nato se stal sovětským viceprezidentem. Harakiri, páchané „Gorbyho“ klanem, mu skutečně bylo proti srsti. M. Štěpán však mezi jeho favority rozhodně nepatřil.
Pokud snad šéfovi skutečně neřekl, že vzpouru proti „Gorbymu“ punktuje do Berlína, dedukoval bych jiný důvod. Jakešovou achilovkou byla nezlomná víra, že Moskva umí i šlápnout vedle, spojence by však vědomě nepodrazila. Právě to byla klíčová karta, již proti spojenci hrála „Gorbyho“ parta. Tahala spojence za nos tak dlouho, až ho postavila před hotovou věc. Štěpánův plán měl – soudě podle berlínských dotazů Jakešovi – postavit před hotovou věc „Gorbyho“ partu. Pak ovšem musel spoléhat i na někoho, kdo by před soudnou stolici spojenců přivedl „Gorbyho“. Berlínských oslav se zúčastnila i moje maličkost. Z těch, s kým se M. Štěpán znal v Moskvě už zamlada, jsem tam nezaznamenal jediného. Je-li tomu tak, jak se rozpomíná M. Jakeš, Štěpánovým moskevským parťákem musel být někdo jiný. Kdo to byl, nemám tušení.
Tím snáz si dovedu představit, proč se to, kde má být „Gorby“ sevřen do kleští, tutlalo právě před M. Jakešem. Ten by se totiž – v nezlomné víře, že ho spojenec na věčné časy nikdy nepodrazí – mohl na Kreml obrátit s bezelstnými dotazy, z nichž by „Gorbyho“ parta vytušila, co se na ni chystá. Tribunál spojenců nad zoufalcem, který je právě házel přes palubu, se nekonal. Za skleněnými stěnami Paláce republiky, v němž běžela slavnostní recepce, se srocovala demonstrace. Za „Gorbyho“ a proti socialismu. „Gorby“ se tetelil blahem. Jako batole pod vánočním stromečkem.
PhDr. Josef Skála, CSc.
17. listopadu startoval privatizační převrat. Zcizil kolektivní investice několika generací. Právě to si však nemohl napsat na čelo jeho start. Tím zvrhlejší musel zvolit režii. Soutěsku z obušků nasazených navzdory přísnému zákazu. Policajta simulujícího mrtvého studenta. Rovných 50 let od brutální pomsty za rozloučení s Janem Opletalem. Byl to obludný „dirty trick“. A „false flag operation“. Obojí řečeno hantýrkou „spřátelených služeb“. Špinavý trik pod falešnou fanglí, inscenovaný ze zákulisního temna.
Ten, kdo ho měl na povel, božskou nekápne. Svatozář „revoluce“ by rozbil na střepy. „Elity“, které vynesla „from zero to hero“, by zbavil i zbytků legitimity, vyzáblé na kost už teď. Tím dřív by to schytal i od jejich vendety. Báječný „konec dějin“ se však nekoná. Ztracené iluze hořknou a doba houstne. „Elity“ zplodila loupež tisíciletí. Už předlužují i příští generace. Vedoucí úloha psychopatů to nemá na věčné časy. Krize, která je svlékne donaha, je za dveřmi. Že bude mnohem drsnější než ta minule – a vyvolá velké nepokoje – už prorokuje i mozkový trust Rockefellerovy dynastie. Právě to vrátí do hry vše, s čím měl špinavý trik spáchaný pod falešnou fanglí skoncovat jednou provždy.
Že by z těch, koho měl na povel, nepromluvil jediný ani pak? Tomu nevěřím. Ten podraz musel úkolovat i chlapy s rovnou páteří. Jednou si slovo vezmou. A vytáhnou ze sejfů i doličné předměty. Samoděržaví psychopatů dostane na solar. Tím snáz to rozdá karty úplně nově.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
