Titul vznikal postupně, přičemž na počátku byla povídka, prozradil Kohout během křtu nového vydání knihy o velmi (ne)všedním erotickém vztahu zženštilého muže a zmužilé ženy v pražském knihkupectví Luxor.
„Psána byla v polovině padesátých let na Sázavě, jak se tehdy říkalo, pro pobavení přátel, tehdy zakázaných spisovatelů, jako jsem byl já,“ uvedl Kohout. „Já jsem tehdy psal povídku o velmi plachém a celkově ještě nevyvinutém chlapci pod dvacet let, velmi tvrdě katolicky vychovávaném, který se stane erotickou kořistí zralé ženy,“ upřesnil spisovatel.
Jeden z jeho přátel se ovšem u čtení povídky tak moc bavil, že nutil Kohouta psát stále dál. Nakonec se z původní povídky stala několik set stránková kniha. Půlku románu (pět kapitol) tak Kohout napsal během sedmdesátých let.
Kniha jako celek ale nakonec v té době nevyšla, jelikož Kohout nechtěl jejím humoristickým charakterem narušovat své jiné aktivity té doby, které šly proti tehdejšímu režimu.
Vydání se tak publikace dočkala až s odstupem času, po pádu režimu, kdy ji spisovatel doplnil o pět dalších kapitol.
„Odstup těch pětadvaceti let dal knize novou dimenzi. Dosud to byla jen kniha o zženštilém muži a zmužilé ženě v krutém reálném socialismu. A teď se z toho stala knížka, pokračování toho příběhu v stejně krutém reálném kapitalismu Václava Klause prvních našich let,“ vysvětlil Kohout.
Dalších pět kapitol románu podle Kohouta vytvořilo „polaritu toho, že zatímco v tom vztahu těch dvou lidí jde o absolutně krajní a naprosto různé životní a lidské chování, tak v tom společenském smyslu je o dvou absolutně odlišných režimech“. „Stala se z toho knížka, kterou mám osobně velmi rád,“ dodal.
U zrodu knihy byl historicky i psychiatr Jaroslav Vaněk.
„Je to příběh hocha vychovávaného především dominantní matkou, a i dominantním otcem. On je v zajetí jak své manželky, tak ale oba jsou nábožensky velmi bigotně vytvarováni,“ uvedl během křtu Vaněk. „Napadlo mě, že možná přijde doba, kdy vydání této knihy bude trestné, protože by se musela jmenovat to ono. Jelikož jsou země, kde oslovení dámy a pánové je již nepřípustné,“ neodpustil si verbální seknutí do v západní Evropě prosazované myšlenky politické korektnosti.
Nové vydání Kohoutovy knihy doplňují ilustrace Pavla Růta, který se podílel například na grafické podobě knih Miloše Urbana Hastrman či Stín katedrál.
„Způsobů ilustrování je celá řada, já se vždy snažím řešit ilustrace knihy jako komplet tak, aby to celé fungovalo dohromady,“ sdělil Růt k tomu, jak román ilustroval s tím, že se u ilustrací vždy snaží o to, aby seděly k textu. V ilustracích ke Kohoutově díle Růt využíval „přímých barev“. „Volil jsem je i tak, aby využívaly principů grafického tisku, že se překrývají ty barvy, vytvářejí nový odstín, jiné škály,“ doplnil grafik a ilustrátor s tím, že barvy vybíral tak, aby byly navzájem protichůdné, představovaly protipóly a vytvářely určitý rytmus,“ doplnil.
A jak Pavel Kohout píše? „Já si ty postavy postavím na nějakou šachovnici toho příběhu a pak je nechám dělat, co si uznají za vhodné,“ sdělil spisovatel s tím, že když to celé mezi jeho literárními figurami funguje, zrodí se kniha, a když ne, tak materiál jednoduše zahodí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
