Uprchlice z Afghánistánu, dnes novinářka, šokovala posluchače: Paní z Terezína mi do očí říkala, že by na chvilku otevřela plynové komory

13.12.2017 21:17

REPORTÁŽ Naprostá většina muslimů bere víru vlažněji a ramadán je pro ně kulturní zážitek, jako třeba naše Vánoce. O cestě svých nejbližších do Čech za vytouženým azylem v Evropě se před desítkou studentů Západočeské univerzity, ale i před několika staršími zájemci, rozpovídala v Plzni novinářka Fatima Rahimi.

Uprchlice z Afghánistánu, dnes novinářka, šokovala posluchače: Paní z Terezína mi do očí říkala, že by na chvilku otevřela plynové komory
Foto: Petr Blahuš
Popisek: Situace kolem imigračního centra pro cizince v Dědinách.

„Pocházím z města Herát, které leží na hranici s Íránem,“ představila se v samém úvodu Fatima. „V roce 1996 se k moci dostali fundamentální islamisté z hnutí Tálibán. Tehdy začal náš problematický život. Můj otec je učitel, a to se Tálibánu nelíbilo. Oni zastávali podobnou filozofii jako Daeš, že když je společnost tupá, tak je lépe kontrolovatelná. Můj otec své studenty učil u nás doma ve sklepě. Oni na to přišli a hrozili, že ho zabijí. Tedy, že ho vezmou do vězení, ale tehdy vězení v Afghánistánu neexistovala. Několikrát jsme jim zaplatili nějaké peníze, takže nás nechali být, ale chtěli víc a víc, takže v roce 1998 jsme museli zemi opustit, protože hrozili, že vezmou otce do vězení v Kábulu, které tam ale opravdu nebylo.“

Na cestě

Cesta z Afghánistánu byla podle mladé Afghánky podivná. „Nikdy nám neřekli, kde jsme. Takže jsme šli většinou pěšky, jeli jsme v kamionu a jednou jsme jeli vlakem a to tak, že jsme byli v prostorech, kde bylo potrubí nad toaletami. Tam jsme nebyli schováni na dvě, čtyři hodiny, ale na 48, 72 hodin, bez toho, abychom si mohli jít na záchod nebo se najíst. Naše pětičlenná rodina byla rozdělena, takže část z nás byla v jednom vagónu, část v dalším. Hrozilo, že kdyby nás chytla pohraniční policie, tak by část z nás putovala zpátky do Afghánistánu nebo by byla někam odeslána. A ostatní by prošli. Tak jsme se dostali do České republiky. Na hranici s Německem, v Chebu, nám řekli, že jsme v České republice. Že jestli chceme pokračovat do Německa, tak máme dát víc peněz. My už jsme nic neměli, takže jsme tu zůstali,“ vzpomínala před plzeňskými studenty Fatima.

U uniforem hledej azyl

Českou republiku si nevybírali. „Ale musím říci, že jsme věděli, že existuje. Jako dítě jsem sledovala Pat a Mat a Krtečka v televizi,“ uvedla za pousmání přítomných Fatima Rahimi. „V Chebu nás vyhodili z domu a řekli, abychom si zažádali o azyl. Protože otec doteď si myslí, že umí anglicky, ale on anglicky neumí, protože má strašně silný přízvuk, jak v angličtině, tak v češtině, takže když promluvil, tak mu nikdo nerozuměl a lidé odcházeli. Musím říci, že jsme hrozně moc smrděli, tak nám lidi na nádraží v Chebu dávali peníze. Tak jsme se dostali do Prahy a tam se opakovalo to stejné. Nevěděli jsme, že v Česku existuje cizinecká policie, městská policie a další. A že cizinecká policie většinou nemá uniformu a sedí někde v kanceláři. Tak jsme chvíli koukali po policistech, to bylo v roce 2000. Když jsme na někom viděli uniformu, tak jsme žádali o azyl a říkali jsme, že jsme z Afghánistánu. Většinou nám poděkovali a nechali nás být. Jednou jsme zastavili slečnu a pak se zjistilo, že je mažoretka, protože taky měla uniformu,“ konstatovala za smíchu přítomných ještě ne ani třicetiletá, drobná Afghánka.

Potíže s jazykem

„To v Praze trvalo asi týden. Pořád nás někam posílali. Měli jsme to složité i v tom, že v Afghánistánu jsou dva úřední jazyky – perština neboli darí, a paštun – a nám přidělili slečnu, která mluvila paštunsky, ale nemluvila persky. Jako jsou slovanské jazyky odlišné, tak jsou i íránské. Takže té paní jsme příliš nerozuměli a ona nám pořádně nepřekládala. No a ten úřad nám nevěřil, že jsme z Afghánistánu. Takže jsme asi na měsíc skončili v nějakém vojenském vězení, kde se zjišťovalo, jestli nám dají povolení. Pak nás přestěhovali do Vyšných Lhot. Poté nás odvezli do Zastávky do Brna, kde byl tehdy integrační tábor – nyní je to přijímací tábor, to se změnilo a tam jsme byli asi devět měsíců. Pak se stal útok na americká dvojčata a formálně Tálibán už v Afghánistánu nebyl, takže my jsme už neměli právo na politický azyl. V roce 2004 jsme dostali humanitární azyl. Byli jsme asi ve třech táborech. Když jsme dostali azyl, tak tehdy to bylo tak, že jste nesměli pracovat. Jednou týdně tam byl kurz češtiny a ten pak skončil, protože na něj prý nebyly peníze. Dospělí tam tehdy neměli vlastně vůbec co dělat. Ale pro nás děti to bylo jiné, já mám například pěkné vzpomínky, protože jsem chodila normálně do školy,“ pochvalovala si Fatima.

„Po škole tam bylo dětské centrum, pořádaly se různé výlety po Česku a já jsem tak byla poprvé v Praze, dříve než moji spolužáci na základce. V táboře jsme měli jeden pokoj, dostávali jsme snídani, oběd a večeři a malé peníze na hygienické potřeby a další potřeby. Já jsem byla zvyklá psát persky, takže asi měsíc jsem si zvykala psát latinkou. Protože u mne si spletli datum narození, protože v Afghánistánu a Íránu funguje perský kalendář, který je jiný, než v ostatních islámských státech. Takže si to spletli a přidali mi nějaké roky. A když jsem měla jít do školy, tak mne dali do šesté třídy. Místo do třetí. Nu a začala jsem šestou třídou a neuměla jsem vůbec nic.“

K lepšímu pak přidala historku: „Pamatuji se, že když jsem jela vlakem ze Zastávky do Brna, tak jsem uměla latinku, ale jak jistě znáte prvňáky, kteří mají snahu všechno číst, tak na nádraží v Brně bylo velkým písmem napsáno „Ahoj vole“. A já jsem myslela, že to je slovní spojení a český pozdrav. Druhý den jsem přišla poprvé do české školy a paní učitelka mi řekla, že se mám nějak představit a já jsem jí řekla „ahoj vole“. Tak takhle jsem zapůsobila na škole a mysleli si, že jsem nějaká rebelka.“

Pochvala letí do Šumperka

„Spolužáci na mě ze začátku hrozně moc mluvili, ale já opravdu nevěděla, co mi říkají. Uměla jsem jen ano ne, tak jsem jim to říkala, ale nikdy jsem se netrefila. Pak se se mnou úplně přestali bavit,“ svěřila se dále přítomným Fatima s neuvěřitelnou kavalkádou slov. „V krásném městě Šumperku měli program na integrování a nabídli nám přestěhování. Po třech letech, kdy jsme měli jeden pokoj, tak nám nabídli 3+1.  Všichni v táboře se hrozně chtěli přestěhovat do Prahy, protože tam bylo více pracovních příležitostí, je tam takový multikulturní život. Takže se nám tak úplně do Šumperka nechtělo, ale pan starosta na nás byl moc hodný a hned první měsíc tam začali rodiče pracovat, otec dělal údržbu zeleně ve městě a my jsme začali chodit do školy. A když jsme tam byli osm let a mamka tam dělala v pekárně, ten závod zavřeli a matka přišla o práci. Oni neumějí natolik dobře česky, aby mohli dělat jakoukoliv práci a na Šumpersku a Jesenicku tenkrát byla velká nezaměstnanost. Tak jsme se přestěhovali do Prahy, kde mamka našla práci jako kuchařka. Teď dělá šéfkuchařku v restauraci Kábul na Národní třídě a tatínek dělá ošetřovatele. Já jsem začala chodit na gympl a pak jsem dělala bakaláře v Hradci a magistra na Karlově univerzitě v Praze. A teď ještě působím jako novinářka.“ Fatimu pak odměnil potlesk přítomných.

„Setkáváte se nyní s nějakými útoky? S rasovými nebo náboženskými?“ zněl první dotaz. „Ne na mou osobu, protože bydlíme v Praze, kde stejných opálených lidí jako já je docela dost. Ale pod mými články, když třeba píšu nějakou kritiku, tak to v diskusích je, třeba že jsem jedovatá zmije,“ posteskla si Afghánka. „A máte pocit, že to nějak za posledních třeba pět let stoupá?“ zněla doplňující otázka.

„Mám pocit, že ano. Ale nejsem si jistá. Bydleli jsme v Šumperku, kde se o nás vědělo, že jsme cizí. Chodila jsem na gympl. Ale nevím, jak by to bylo teď. Nemám srovnání. Když jako novinářka jsem dělala předvolební reportáž z Terezína, tak paní mi normálně do očí říkala, že by na chvilku otevřela plynové komory. Nevím, jestli by to řekla dříve, ale teď řekla – ono by to nebylo špatné na chvilku otevřít plynové komory,“ vyděsila přítomné Fatima.

Rodina a rodiče

„Jak žijí vaši sourozenci?“ zeptal se další student.  „Sestra dělá IT technika a bratr chodí na gympl,“ reagovala stručně mladá novinářka.  „Máte nějaké vazby do Afghánistánu?“ zněl další dotaz. „My tam máme celou rodinu, ale u nás rodina, to je nějakých pět tisíc členů. Mám tam dvě babičky, strejdu, tety. Jsme v kontaktu, protože tam funguje internet a oni mají všechno, možná, co nemám ani já. Sestřenice jsou jako mládež velmi aktivní, posílají mi různá selfíčka, s babičkou si voláme jednou týdně přes Skype. V roce 2001 to vypaalo, že by situace mohla být lepší, ale teď se to zhoršuje. Z jedné strany tam pořád sílí Tálibán, protože centrální vláda nemá moc nad celou zemí, a ze severu přichází Daeš. A taková čerstvá zpráva z BBC je, že na hranici s Uzbekistánem našli asi 300 vojáků Islámského státu.“

Mladý muž poté hosta pochválil za pěknou češtinu. „Po 16 nebo 17 letech by byla ostuda, kdybych neuměla,“ odpověděla Fatima. Žena ve středních letech se zeptala na její rodiče, jak to tady vydrží…  „Pro tátu bylo nejhorší, že ať byla v Herátu jakákoliv situace, tak měl nějaké postavení,“ posteskla si trochu Fatima. „V Afghánistánu nebylo tak moc lidí, kteří měli vysokoškolské vzdělání, a on měl společenský status, takže tam byl vážený. A tady začal úplně od začátku. Třeba úklid města. I když i to bral jako dar, že po třech letech může pracovat, tak stejně jsem cítila, že se s tím neuměl vyrovnat. Ale on je hodně uzavřený člověk. Naopak matka je otevřená a je jí jedno, jakým jazykem mluví, a já mám pocit, že si vytvořila svůj vlastní. A tím, že dlouho působila v pekárně, tak se seznamovala s řadou lidí a bavila se s nimi, kdežto otec byl jako ošetřovatel uzavřen ve svém světě, ale doufám, že je šťastný. On o tom hrozně málo mluví, kdežto moje mamka je naopak velice ukecaná,“ usmála se Afghánka. „Doma se bavíme persky. Mladší bratr už skoro vůbec nezvládá perštinu, tak se snažím, aby na ni nezapomněl. Čeština je pro mě primární jazyk.“

Soft-muslimové

Další dotaz směřoval na víru. Podle Fatimy se 99 procent lidí modlí a dodržuje ramadán, ale berou to jako kulturní zážitek. „Íránská společnost je například velmi liberální. Třeba i člověk, který náboženství neřeší, tak drží ramadán, protože to je kulturní záležitost. To je jako u vás s Vánoci. Je to tak i v dalších islámských státech. Můj otec to tak neprožívá, a to předával i nám. Takže i nyní to neprožívám. Jinak, já jsem studovala křesťanství a nyní islám. Ten islámský stát je čisté zlo,“ přerušil Fatimu potlesk auditoria. „To si myslím, že si to myslí každý rozumný člověk.“

Mladý muž se dál pozeptal na Turky v Německu, kteří tam podle něj utvořili stát ve státě. „Turci přišli do Německa z jiného důvodu. To samé jako Alžířané do Francie nebo Indové a Pákistánci do Anglie. To má úplně jinou historii a nedá se to srovnávat s mým příkladem. Já mám stále ráda perskou hudbu a kuchyni. Když Turci přicházeli v 60., 70. letech do Německa, tak to byla jiná doba a tamní společnost nedoufala, že tam zůstanou. Takže tam integrace neprobíhala vůbec,“ vysvětlovala Fatima.

„Afghánců je tady v České republice tak 500, 600 osob. Byly tři vlny. První sem přicházela po rozpadu monarchie v roce 1979 až 1980. To byl začátek afghánsko-sovětské války, a to jsou většinou lidé, kteří se nepřihlašují k afghánským kořenům. Druhá vlna lidí, co sem přicházeli v roce 1989, 1990 v rámci studentských pobytů, jsou Afghánci, kteří tady studovali, mají české manželky. A pak jsou Afghánci, kteří přicházeli potom, třeba jako my. Těch je nejméně. Žijí většinou v Brně, pár rodin v Ostravě, pak v Praze. Ti, kteří tu jsou, tak jsou většinou právníci nebo lékaři. Jsou tady také rodiny z Kábulu, z Kandaháru.“ I perština v rámci Afghánistánu je podle Fatimy odlišná, jako třeba čeština a slovenština nebo čeština a polština. „Jakmile otevřu pusu a něco řeknu v perštině, tak poznají, že jsem z Herátu. To herátské nářečí je velmi výrazné. Náboženství se tady neřeší. V Afghánistánu jsou jak šíité, tak sunnité, sulfisté, v rámci sunnitského islámu jsou ještě čtyři školy, takže to se tady vůbec neřeší.“

„Jak vidíte budoucnost Afghánistánu?“ zněl poslední dotaz. „Jsem hrozně skeptická,“ reagovala Afghánka. „Tam nejsou jen vlivy zvenčí, ale společnost je už dost zničená válkou. Dnešní generace je motivovaná, aby byla nějaká změna. Ale je tam veliká nezaměstnanost. Pak lidem nezbývá nic jiného, než pěstovat opium.“

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Václav Fiala

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Hovada, svoloč.“ Po křiku na Klause ml. padlo i něco, co se bojíme napsat

20:14 „Hovada, svoloč.“ Po křiku na Klause ml. padlo i něco, co se bojíme napsat

Václav Klaus mladší se dnes stal terčem verbálních útoků, když šel uctít památku padlých na Národní …