„Pocházím z města Herát, které leží na hranici s Íránem,“ představila se v samém úvodu Fatima. „V roce 1996 se k moci dostali fundamentální islamisté z hnutí Tálibán. Tehdy začal náš problematický život. Můj otec je učitel, a to se Tálibánu nelíbilo. Oni zastávali podobnou filozofii jako Daeš, že když je společnost tupá, tak je lépe kontrolovatelná. Můj otec své studenty učil u nás doma ve sklepě. Oni na to přišli a hrozili, že ho zabijí. Tedy, že ho vezmou do vězení, ale tehdy vězení v Afghánistánu neexistovala. Několikrát jsme jim zaplatili nějaké peníze, takže nás nechali být, ale chtěli víc a víc, takže v roce 1998 jsme museli zemi opustit, protože hrozili, že vezmou otce do vězení v Kábulu, které tam ale opravdu nebylo.“

Na cestě

Cesta z Afghánistánu byla podle mladé Afghánky podivná. „Nikdy nám neřekli, kde jsme. Takže jsme šli většinou pěšky, jeli jsme v kamionu a jednou jsme jeli vlakem a to tak, že jsme byli v prostorech, kde bylo potrubí nad toaletami. Tam jsme nebyli schováni na dvě, čtyři hodiny, ale na 48, 72 hodin, bez toho, abychom si mohli jít na záchod nebo se najíst. Naše pětičlenná rodina byla rozdělena, takže část z nás byla v jednom vagónu, část v dalším. Hrozilo, že kdyby nás chytla pohraniční policie, tak by část z nás putovala zpátky do Afghánistánu nebo by byla někam odeslána. A ostatní by prošli. Tak jsme se dostali do České republiky. Na hranici s Německem, v Chebu, nám řekli, že jsme v České republice. Že jestli chceme pokračovat do Německa, tak máme dát víc peněz. My už jsme nic neměli, takže jsme tu zůstali,“ vzpomínala před plzeňskými studenty Fatima.

U uniforem hledej azyl

Českou republiku si nevybírali. „Ale musím říci, že jsme věděli, že existuje. Jako dítě jsem sledovala Pat a Mat a Krtečka v televizi,“ uvedla za pousmání přítomných Fatima Rahimi. „V Chebu nás vyhodili z domu a řekli, abychom si zažádali o azyl. Protože otec doteď si myslí, že umí anglicky, ale on anglicky neumí, protože má strašně silný přízvuk, jak v angličtině, tak v češtině, takže když promluvil, tak mu nikdo nerozuměl a lidé odcházeli. Musím říci, že jsme hrozně moc smrděli, tak nám lidi na nádraží v Chebu dávali peníze. Tak jsme se dostali do Prahy a tam se opakovalo to stejné. Nevěděli jsme, že v Česku existuje cizinecká policie, městská policie a další. A že cizinecká policie většinou nemá uniformu a sedí někde v kanceláři. Tak jsme chvíli koukali po policistech, to bylo v roce 2000. Když jsme na někom viděli uniformu, tak jsme žádali o azyl a říkali jsme, že jsme z Afghánistánu. Většinou nám poděkovali a nechali nás být. Jednou jsme zastavili slečnu a pak se zjistilo, že je mažoretka, protože taky měla uniformu,“ konstatovala za smíchu přítomných ještě ne ani třicetiletá, drobná Afghánka.

Potíže s jazykem

„To v Praze trvalo asi týden. Pořád nás někam posílali. Měli jsme to složité i v tom, že v Afghánistánu jsou dva úřední jazyky – perština neboli darí, a paštun – a nám přidělili slečnu, která mluvila paštunsky, ale nemluvila persky. Jako jsou slovanské jazyky odlišné, tak jsou i íránské. Takže té paní jsme příliš nerozuměli a ona nám pořádně nepřekládala. No a ten úřad nám nevěřil, že jsme z Afghánistánu. Takže jsme asi na měsíc skončili v nějakém vojenském vězení, kde se zjišťovalo, jestli nám dají povolení. Pak nás přestěhovali do Vyšných Lhot. Poté nás odvezli do Zastávky do Brna, kde byl tehdy integrační tábor – nyní je to přijímací tábor, to se změnilo a tam jsme byli asi devět měsíců. Pak se stal útok na americká dvojčata a formálně Tálibán už v Afghánistánu nebyl, takže my jsme už neměli právo na politický azyl. V roce 2004 jsme dostali humanitární azyl. Byli jsme asi ve třech táborech. Když jsme dostali azyl, tak tehdy to bylo tak, že jste nesměli pracovat. Jednou týdně tam byl kurz češtiny a ten pak skončil, protože na něj prý nebyly peníze. Dospělí tam tehdy neměli vlastně vůbec co dělat. Ale pro nás děti to bylo jiné, já mám například pěkné vzpomínky, protože jsem chodila normálně do školy,“ pochvalovala si Fatima.

„Po škole tam bylo dětské centrum, pořádaly se různé výlety po Česku a já jsem tak byla poprvé v Praze, dříve než moji spolužáci na základce. V táboře jsme měli jeden pokoj, dostávali jsme snídani, oběd a večeři a malé peníze na hygienické potřeby a další potřeby. Já jsem byla zvyklá psát persky, takže asi měsíc jsem si zvykala psát latinkou. Protože u mne si spletli datum narození, protože v Afghánistánu a Íránu funguje perský kalendář, který je jiný, než v ostatních islámských státech. Takže si to spletli a přidali mi nějaké roky. A když jsem měla jít do školy, tak mne dali do šesté třídy. Místo do třetí. Nu a začala jsem šestou třídou a neuměla jsem vůbec nic.“