Kritiku Uzel sklízí za své přesvědčení, že plácnutí po pozadí je na pracovišti v některých případech v pořádku. „To je naprosto individuální, někdy to může představovat proteplení mezilidských vztahů,” pravil Uzel, s tím, že sám poplácal desítky kolegyň. V případě, že by jim to bylo nepříjemné, jednoduše by to vyčetl z jejich očí.

„Člověk je dotykový druh. My jsme zvyklí se poplácávat, objímat, líbat, na potkání... je to dáno. Jenomže každý člověk musí vědět, ke komu si to může dovolit, a ke komu ne. Samozřejmě, já jsem měl řadu kolegyň, kde by mě v životě nenapadlo, abych je plácal po zadku. Protože vím, že by jim to bylo nepříjemné,“ řekl. 

„A jak to víte?“ ptal se ho Veselovský. „Protože mám dostatečně vyspělou sociální inteligenci,“ odvětil Uzel – že on opravdu pozná, že by ženě vadilo plácnutí po zadku. „A pokud to nepoznám, tak od ní očekávám – pane doktore, tak toto prosím už víckrát nedělejte – a já udělám dva kroky dozadu a omluvím se, samozřejmě,“ dodal Uzel. 

Zároveň zastává názor, že za některá znásilnění si mohou ženy samy. „Žena popíjí s nějakýma dvěma parťáky, potom je oba o půlnoci pozve k sobě domů v podnapilém stavu, že tam spolu budou komunikovat. Nevím, jestli předpokládá, že se bude recitovat poezie... Jakmile je ona schopná jednoho nebo dva podnapilé lidi pozvat k sobě do soukromí, tak musí počítat, že to pravděpodobně nemusí dopadnout dobře,” popsal konkrétní příklad, když ženy nedomýšlejí, jaké následky může jejich chování mít.