Ondřej Vaculík si z roku 1968 pamatuje mimo jiné to, že tatínek často nebýval doma, a když doma byl, sepisoval manifest Dva tisíce slov po nocích. Stroj prý často klapal ještě ve dvě hodiny v noci. „My jsme se ho i báli, on byl občas až despotický,“ prozradil na svého otce Ondřej Vaculík.

Tatínek prý text nesepisoval snadno. Šlo mu o nenásilné občanské proměny režimu. „On nezpochybňoval vedoucí úlohu strany. Zkusme to zevnitř proměnit,“ popsal přemýšlení Ludvíka Vaculíka nad textem jeho syn. „My jsme pak zažívali takové ty telefonáty, kdy mu lidé děkovali, ale pak taky byly ty anonymní telefonáty, kde říkali: ‚Váš otec bude viset‘,“ doplnil host.

„Tam byla obava, že třeba skončíme na Sibiři. Ale já mám dojem, že to spíš byla úvaha toho okolí,“ popisoval dál své někdejší pocity. Ludvík Vaculík prý tehdy věřil, že obrodný proces bude dál pokračovat i navzdory sovětským tankům, které přijely v srpnu 1968. „Otec fakt věřil, že to ten demokratizační proces nezastavuje, že to nebude znamenat nějakou porobu,“ uvedl Ondřej Vaculík.

Jeho bratr Martin Vaculík emigroval tehdy do Francie. Bylo mu jen 18 let a emigrace pro něj prý byla velmi těžká. Zbytek rodiny zůstal v Československu, přestože se jedna možnost k emigraci rodině naskytla.