Virtuos naložil: Zemane, nás chceš potopit a sám čerpáš stamiliony? Pro něj jsme blbečci. A Babiš...

09.12.2020 21:38

ROZHOVOR Loni jel turné s legendou Eddie Danielsem. Letos? Z 35 koncertů jen tři… Kvůli covidu světový virtuos Milan Řeřicha z Karlovarska „zmrazil“ i klarinetové žáky na univerzitě ve Švýcarsku. Světoběžník a zároveň patriot s politickým přehledem, o němž by se jiným umělcům mohlo zdát. „Po revoluci mě lákalo ukázat, že může uspět český muzikant, slušný člověk,“ vzpomíná živel, s kterým jsme se od hudby a cestování dostali k ruským ponorkám, politrukům, Babišovi, Zemanovi s kalašnikovem a dalším tématům.

Virtuos naložil: Zemane, nás chceš potopit a sám čerpáš stamiliony? Pro něj jsme blbečci. A Babiš...
Foto: archiv M. Ř.
Popisek: Milan Řeřicha z Lubence (nyní z Karlovarska) je mezinárodně respektovaným klarinetistou, patří mezi top 10 světových hráčů. Je velkým patriotem, všude propaguje Českou republiku, zajímá ho i historie, která ovlivňuje současnou politickou mapu světa

Loni jste procestoval celý svět, dokonce jste vedl mistrovské kurzy ve Vietnamu, v Dagestánu, Itálii, Maďarsku, na Ukrajině, stihl jste i Londýn, Norsko, Ameriku…

Ano. A letos se z 35 koncertů uskutečnily jen tři, pak už bylo vše zrušeno. Protože šlo hlavně o zahraničí.

To jsem viděla na vašem webu – v červenci zrušené koncertní turné v Hongkongu a Singapuru, od března několik zrušených koncertů ve Švýcarsku.  Jak můžete plánovat příští rok? Interpreti jako vy mívají kalendář plný na tři roky dopředu…

Plánovat na příští rok, tak na to jsem úplně rezignoval… Jako asi ostatní v kultuře. Ať tady nebo v zahraničí.

Švýcarsko jsem opustil s povolením C (jako švýcarské občanství), protože jsem po revoluci ve Švýcarsku 20 let žil a učil na univerzitě v Luganu. Teď jsem ještě zapsaný jako profesor na univerzitě Kalaidos v Curychu, ale nové žáky neberu a klarinetovou třídu mám „zmrazenou“ i proto, že se musím tady v Čechách nejen jako ambasador věnovat na sto procent podniku na výrobu dřevěných hudebních nástrojů.

Nicméně hudební branže mě jako klarinetistu a pedagoga živí. Žijeme z úspor z mých hudebních angažmá, která ale teď už několik měsíců jsou také nereálná, protože se nekoncertuje a nenahrává.

V našem rodinném podniku nepobírám žádnou výplatu. Tady je paradox, že například velcí výrobci jako Buffet Crampon nebo Selmer, které mají i závody v Německu, jsou v kurzarbeitu, vědí, že mají zavřenou produkci nástrojů do konce února. Ale – stát jim pomůže! Kurzarbeit v Německu můžete čerpat do konce příštího roku. Splátky jsou od banky oddálené nebo snížené, a opět až do příštího roku.

Protože každou z těchto zemí vedou lidé, například Angela Merkelová – žije ve svém bytě, má tam jednoho dva policisty u vchodu, pobírá svůj přiměřený plat a bere to jako službu. Je to pro ni práce. „Ano, jsem premiérka, ale – dělám svou práci.“ Není to žádný oligarcha, miliardářka a podobně. Prostě dělá svědomitě svou práci – pro lidi, podobně to vidím i třeba v tom Švýcarsku. Jistě – všude se najde někdo, kdo není košer, ale berou to obecně v těch zemích jako službu, jako zaměstnání.

Infobox

Tak tohle tu vyrábíme, ukazuje Milan Řeřicha jeden z hotových "kousků".

Milan Řeřicha, mezinárodně uznávaný klarinetový virtuos a hudební pedagog

Je přirovnáván k legendárnímu Benny Goodmanovi. Jako první český sólista vystoupil se slavnou Symphony Orchestra OSPA v Porto Alegre. Koncertuje po celém světě, vede i mistrovské kurzy. 17 let učil na prestižní hudební akademii v Luganu ve Švýcarsku. Je impresáriem a ambasadorem české společnosti ručně vyráběných dřevěných dechových nástrojů RZ Woodwind Manufacturing, kterou loni plně převzal a přetransformoval na rodinnou manufakturu. Hraje na klarinet RZ BOHEMA.

Byl uměleckým ředitelem mezinárodní klarinetové soutěže v Evropě CCA – Czech Clarinet Art. Nese záštitu nad Nadačním fondem Gabrielis.

Jako sólista, orchestrální a komorní hráč nahrával pro BMG, Deutsche Grammophon, Decca, CHANDOS, Supraphon, Sonny Music.

Od roku 2004 je výhradním umělcem švýcarské nahrávací společnosti EMR – MARCOPHON. Kolekce Milan Řeřicha obsahuje již 13 sólových CD a více než 100 skladeb pro klarinet a orchestr nebo klarinet a klavír.

Dvacet let pobýval ve Švýcarsku, nyní žije s manželkou, klavíristkou Fatimou Řeřicha Alieva, na Karlovarsku. Má dvě děti, jedno z předešlého manželství.

A u nás…? Pro mnohé Čechy je mimochodem zrovna Švýcarsko synonymem ideálního státu, jemuž jsme se mohli podobat…

U nás je to ve stylu „jsem premiér, teď vám všem ukážu“. To je ten český šlendrián, s kterým pořád bojujeme. Kdyby lidé takto nepřemýšleli a normálně poctivě naplno pracovali, tak už jsme v tom Švýcarsku, ano! I lidé pak budou jinak přemýšlet, protože ti, kteří jim půjdou příkladem, kteří to táhnou – říká se, že ryba smrdí od hlavy – je to tak i v životě.

A vracím se k tomu Německu, tam banky přistupují vstřícně. Tady vám řeknou „jsme v tom s vámi“. A vůbec je to nezajímá.  Ale vždyť jsou to naše peníze – z každé naší koruny jim jdou nějaké úroky. To se přece mám přetrhnout, abych tomu klientovi mohl něco nabídnout.

Koukněte, kolik je lidí v insolvenci a bankrotu. Než abych ho jako banka poslal do bankrotu, tak se s ním radši domluvím na dvou stovkách měsíčně.

Svět nekončí zítra ani za měsíc. Mám děti, ony budou mít svoje děti, tak přece přemýšlím trochu dopředu. I ta banka by měla.

To je rozdíl oproti Německu a Švýcarsku. Tady jsme se zasekli na tom, že banka je ten, kdo poroučí. Ne, ty jsi zákazník.

To je možná ten přetrvávající komunismus nejen v jedné české generaci –  poslouchat, jestli vůbec můžeme u vás mít ten účet…

S tím bojuju, všude, i na úřadech a v těch bankách. Nechci se nikde hádat, ale jsem neoblomný. A lidi koukají… Vždyť to je služba.

Jinak – ideální není nic… Mimochodem – ono by stačilo být na úrovni Německa. Žiju teď na Karlovarsku, Sokolovsku – tady kousek vyjedete přes hranice, tak ten rozdíl vidíte… A to jde  o bývalé východní Německo. Upravenými silnicemi to začíná…

To zavírání a otevírání hranic vás asi také hodně ovlivnilo, že? Profesně, podnikatelsky, ale asi i rodinně, když vaše manželka má celou svou rodinu v zahraničí…

Nás to firemně hodně ovlivnilo. Klarinet-festy, které probíhají po celém světě, jsou pro nás jako autosalony. Vozíme tam kolem 20–25 klarinetů.

Ale ono jde také o to, jak se to zde prezentuje. Třeba právě Němci je nezavřeli. Teď, když už to došlo daleko, tak na chvíli ano. Ale třeba na Bavorsku je vidět, jak naši sousedé nechávají hodně rozhodování na jednotlivých spolkových zemích. A tak to je i jinde – Španělsko, Francie, také nezavřely hranice. Jen tam, kde bylo největší ohnisko.

To je to, co „vyčítám“: Tady se něco děje v Praze, ale zavřeme celou republiku!

U nás… prostě pozůstalý bolševismus, který byl podle mě největší zlo. A stalo se to po druhé světové válce. Už ta Jaltská dohoda z roku 1945 mezi USA, Anglií a Sověty… Kdyby Američané nepomohli v druhé světové válce Rusům se zbraněmi…  Rusové měli odhodlání, byl to jejich společný zájem. Ale ten bolševismus! Nedávno dávali „Deset dní, které otřásly světem“.

O událostech Velké říjnové bolševické revoluce (VŘSR) v roce 1917, příchod Lenina…

Napsal to americký novinář John Reed, který přijel nadšeně do Sovětského svazu. On byl také levičák a teď viděl, co se tam děje. Tam už nešlo o žádné lidi. To byl prachsprostý zločin. Ti nejprimitivnější, nejzlejší lidé v Rusku, už ovlivnění carem… Skoro vždycky to tak bylo, že tamní věrchuška (elita, politická špička v ruském, potažmo sovětském prostředí. Pozn. red.) chtěla vždycky šlapat po lidech. A respekt vůči jednomu člověku tam nic neznamenal. To se táhlo dál a dál…

A souvisí s tím i události, když nechali vyhladovět Ukrajinu během ohromného hladomoru v letech 1932–1933. Moje babička byla Rusko-Ukrajinka a co nám vyprávěla! Oni byly tehdy ještě děti. Sovětští vojáci prý prostě přijeli, všechno zavřeli. Rodina neměla co jíst. Brali jim všechny potraviny, protože bylo tenkrát sucho několik let. A i církev jak se chovala! O tom nám také vyprávěla story. Za druhé světové války se dostala i do internačního tábora, takže příběhy skutečně neuvěřitelné…

Cítíte skepsi z české (porevoluční)  politiky?

Jedna věc – držet slovo, nelhat, podat ruku! Tohle stačí.

Měli se tenkrát zakázat komunisté. Jenže všichni vyčkávali… Kolik je tam dneska lidí, kteří mají za sebou Stb minulost! Prostě se to vše táhne už od toho bolševika. Už z těch 90. let… Pořád leze ven, co se dělo.

A to se týká třeba i teď Romana Prymuly, že má firmu támhle a támhle. Ale koukněte na lidi, jak na něj reagovali předtím, když byl na vysokém postu: „On je skvělý, oni nám dají tohle…“ Ale že vám někdo něco dá zadarmo, neznamená, že je skvělý!

A pak se všichni diví, jak je to možné – nechtěl dát daňové přiznání a tak dále, a tak dále. A to není jenom on. Auta, nemovitosti… A reakce?  „Ale ten má ještě víc, ten má daleko víc…“

I „jen“ tohle například ve Švýcarsku nebo i v Německu řeší obyčejná upřímnost: „Ano, je to tak. Stojím si za tím – mám takový majetek, ale vydělal jsem si ho poctivě.“ Tady ne – lhaní, výmluvy, pořád a pořád. To mi vadí.

Já bych se propadl studem. Když dám lidem slovo, třeba ve své firmě, že něco bude, tak to udělám. Za každou cenu. A když se mi to nepovede, tak se omluvím: Nezlobte se, teď se mi to nepovedlo, udělám to či ono, abych to napravil.

Samozřejmě, někdy lidi sblíží právě to, že i vy – uznávaný hráč – dokážete přiznat svou chybu…

Tak tady my jsme parta. Já na sebe klidně vezmu i chybu ostatních proto, aby vše fungovalo. A – to je ten patriotismus, ta čest. A o tom to je – vždyť jsme tady hosté na světě. Proč bychom si to měli dělat těžší a horší.

Třeba v Luganu, Itálii, Americe, jdete po ulici, neznáte kolemjdoucí, ale: Dobrý den, pozdravíte se, pousmějete. Tady prostě – nic. A ten zjevný pocit naštvání. Já to chápu– má to souvislost se vším, co jsme zmínili. Je to o lídrech – lidé jim často věří, protože si myslí, že něco jde jednoduše a zadarmo. A ono to nejde.

Vždyť dneska například spousta rusofilů otočila: Vzpomínám si – ve vesnici, kde jsem vyrůstal – největší komunista, co tam byl, si koupil německé BMW, pak mercedes a pak alfu romeo. To jsou paradoxy mezi jednáním, a tím co říkáme. Pliveme na něco, a přitom to vlastně používáme.

Nebo jiný příklad: Když jsem letěl z Pekingu do Čech zpátky přes Moskvu, koupil jsem si letenku u Aeroflotu, vynikající letecká společnost. Letíme a tam v ekonomické třídě už je to vybavené, každý má svou obrazovku, tam na několika programech Brendy Sovětského Sajuza (Značky Sovětského svazu). Iljušin, lada… – nejlepší značky na světě! Sednu si tak na tu sedačku a říkám si: Hergot, v čem to vlastně letím? Sahnu po letáčku, čtu si flotilu letadel: 250 boeingů, 230 airbusů, kde teda je ten lljušin?

A to je to samé: Uvěříme Babišovi, on nám dá zadarmo to a to. Ale co za ním je? Jeho firma i v této krizi má skoro větší zisk než v předešlém roce, na dotacích loni dvě miliardy a trojnásobný meziroční zisk. A slyšíme: „Nepotřebuju evropské dotace“. No tak je neber! Osm miliard jen na evropských dotacích. A když to jsou dostupné pravdivé informace a já to lidem říkám, proč je tedy bere?  Tak reakce nijaká…

Takže to musí být „padni komu padni“, jak se na Západě říká „win to win“ – a to neříkám, že je tam všechno dokonalé… Jsme jenom lidi, chybujeme. Ale tou cestou „win to win“ se jde.


Osobní charakter je základním předpokladem win-win. Je definován osobními hodnotami jednotlivce. Dobré charakterové vlastnosti jsou základem budování vzájemné důvěry ve vztazích. Klíčovým rysem je Mentalita hojnosti, ve které je dostatek pro všechny (naproti Mentalitě nedostatku). Taková mentalita plyne pouze z hlubokého vnitřního pocitu vlastní hodnoty a bezpečí. Zdroj: Wikipedia


Napadá mě, že když býváte tak často v cizině, zda zvládáte využít své voličské právo?

Ano, ano. Párkrát to nebylo možné, když jsem byl na cestě v Číně. Jinak se snažím vždycky dát hlas rozumným lidem. Protože ty sliby… Zlatá kuřata ze stromů nepadají. A nikdy padat nebudou. Vždy je potřeba práce a nějaké kritické myšlení. Ten svět nám to ukazuje…

Takže jste světoběžník a zároveň patriot?

Já jsem patriot a jsem Čech. A všude vystupuju jako česká firma! I přímo na klarinety Českou republiku viditelně gravírujeme.

Ano, patriot – ale v tom dobrém významu. Nejsem nacionalista.

Jistě... To je zvláštní, jak dneska musí k tomu slovu „patriot“ ještě člověk dát vysvětlení, že? To byste před několika lety nemusel.

Protože dneska si například lidé, kteří podporují Okamuru, myslí, že jsou patrioti. A přitom je to naprostá hloupost: přemýšlet jako fašista, být nacionalista, být xenofob a ještě populista – to přece není patriotismus. Ještě od člověka, jehož story znám: Kluk z Japonska, který u nás nemá problém (spíše se uvádí, že se v dospělosti vrátil kvůli diskriminaci práva z Japonska do Čech), bude brojit proti imigrantům, které tady v podstatě žádné nemáme? To za prvé.

A za druhé: Když vystudoval vysokou školu, tak byl první, který se angažoval v dnes kritizovaných neziskovkách, byl v jedné z nich – uváděl, že se tady špatně chováme k cizincům, že je správně nezaměstnáváme, že jim nedáváme stejné příležitosti, a dneska je z něj největší v podstatě „lhář“.

Mě tohle irituje – kdyby měl shodný postoj od začátku, ok, je to jeho názor a chápu to. Ale tohle je totální populismus. Protože i jeho politická strana – nejdřív Úsvit, po neúspěchu pak nové SPD… Jistě, já chápu, že i po revoluci zde zůstali lidé, kteří volili třeba Sládka, nějakých pár procent… Lidé rádi hledají jednoduché odpovědi na vlastní problémy a „kdo za to může“ - opravdová pravda a sebereflexe často bolí. Za to, že nemáš práci, můžou emigranti…

Mnozí naši umělci se často vyjadřují do médií o politice a ne vždy znají souvislost, pozadí, historii. Trošku jste mě přece jen překvapil – dojem z úzce profilovaných interpretů vážné hudby máme mnozí možná trochu zkreslený…

Mám hlavu a ta si pamatuje spoustu věcí. A já si je pamatovat chci! Nechci zapomenout. A hlavně jsem chtěl ven a dělal jsem si tam poctivě jméno.

Spousta umělců opustí český rybník a – končí. To jsou ty celebritky a pořady typu Tvoje tvář má známý hlas. Může to být dobrý výkon, chraňpánbůh, ale když si někdo honí triko na hvězdách, které se prosadily, protože byly originálem, vymýšlely vše od začátku… a makali na sobě ne měsíc, dva, rok, ale léta, aby se prosadili… Dobře, udělej soutěž, ale přijď s něčím svým. Udělej to lepší než ta Tina Turner nebo Eros Ramazzoti. Nechci moc kritizovat…

Jasně, prostě vás mezi nimi neuvidíme.

Já ani nejsem ani žádná celebrita. A jsem za to rád. V životě jsem se setkal skutečně s top osobnostmi v naší branži. Měl jsem to štěstí, ať díky České filharmonii nebo mému působení ve Švýcarsku a za studií. Jde o lidi, kteří mají jméno po celém světě, ale v Čechách to čtenářům třeba nic říkat nebude… Jsou to nositelé Grammy…

…jako Eddie Daniels, s kterým jste měl loni tour?

Ano,  a další, velmi skromní lidé. Ještě i dneska, když je jim třeba kolem sedmdesáti, pořád na sobě pracují. Třeba šest hodin denně pořád na nástroj cvičí. Pořád to bere… A celý život stejně tak. Přitom je to hudební superhvězda, s milionovou sledovaností. A prostě jsou normální – dělají svou práci.

A když se vrátím k tomu, že lidé si myslí, že tady v Čechách něco… Víte, svět je dneska tak malinký. Sednu si do letadla a – letenka dneska do Asie (tedy kromě současné doby covidu), se dala sehnat za 300 euro, to je sedm a půl tisíce. A to už mám půlku světa obletěnou…

Kolikrát člověk vyhodí podobnou částku za nějakou blbost. Těch vykouřených cigaret a podobně…, kuřáci nechť prominou za příklad. Za 400 dolarů jste v New Yorku, a to jsou ty konsekvence. Jenže mnozí čeští politici se dnes snaží lidem ty mozky vymejt: My! Tady!

Narážíte na snahy „osamostatnit se“ (nebo „osamotnit“) z Unie?

Ano, někdo skanduje: „Vystoupíme z Evropské unie!“  Kam bychom vystoupili? Co by tady jako bylo? Co bychom dělali? Vždyť firmy, které něco vyrábí, zemědělské, jak bychom tohle řešili? Vždyť tady je nejvíc řepka, obilí a tak dále. A když bychom měli podpořit ty, kteří pěstují ovoce, zeleninu, tak když nejsou v holportu s Agrofertem, tak téměř nemají šanci. A Agrofert zase nebude produkovat něco, co dobře neprodá. Kde je dneska soběstačnost naší republiky?

A to je, opět, o té práci a týmovém myšlení – ta Merkelová, která tam sedí, tak se baví s tímto hejtmanem, s tamtím hejtmanem… Nikoli žádné „Já vám to všem ukážu! Vy jste všichni blbí a já jsem premiér“.

Jako náš premiér, který do toho chce ještě extra čas v televizi promlouvat k národu, extra čas tiskovky, pak tam ani nepřijde… Proč? Prostě dělej si svou práci, nejsi ten nejchytřejší na světě… Spousta je chytřejších, potřebuješ jejich pomoc, pojď do týmu. Vždy se přece říká „víc hlav víc ví“.

Jenomže pochybovat o sobě, o rozhodnutích, se dneska považuje za slabost. Přiznat chybu, protože se něco neosvědčilo lidem, a podle jejich podnětů to změnit navzdory vlastnímu názoru… Brát pochybování jako způsob, jak se dostat ještě k lepšímu řešení, to se dneska nenosí.

Ano, já vždy pochybuju. Spousta lidí si myslí, že když pochybují, je to špatně. A pak to mají vyřešit antidepresiva. I ti lékaři, psychologové – pochybovat je lidské, je to normální přirozená věc, která vás posouvá dál, jak říkáte.

I sdílené lidské neštěstí a pochyby má smysl: „Ty to taky prožíváš? Já taky…“ A najednou se člověku uleví.

Antidepresiva jistě také pomohou, a určitě řadě lidem zachrání život – po rodinných tragédích, přírodních pohromách a podobně, kdy během jedné sekundy lidé přijdou o všechno, včetně svých nejbližších. Doplní nedostatek serotoninu, pro psychiatra je to nejjednodušší postup. Ale když se dělají terapie, tak je to přínosné v tom sdílení problémů, dohromady.

V Česku ty hromadné terapie moc asi nefrčí…

Otevřenost. Proto mám rád Ameriku i Itálii, tam se cítím také jako doma. Se všemi těmi chybami, které tam najdeme. Někdo řekne: Ti Amíci jsou pořád vysmátí… Nikdo není dokonalý.

Pro mě je lepší, když jdu obchodu a usměje se na mě prodavačka, než když vejdu, pozdravím a ona se na mě podívá, jako bych ji skoro urazil. Abych se skoro omlouval, že jsem vešel a pozdravil. Všichni jsme lidi, máme své problémy, proč si to ztěžovat.

Jenže když náš prezident pak řekne, že živnostníci můžou klidně zkrachovat, když nepřežijí vládní zavíračku, tak slovo „problém“, i když vám ho způsobí někdo jiný, je jako přiznat vlastní totální neschopnost.

Udělá z nás neschopné, všichni se pak třeseme v obavě, pak jdou všichni proti sobě…

…když se dva perou, třetí se směje.

O tom přesně mluvím! My jsme pro něho blbečci, pražská kavárna, kolik je slušných lidí. kteří v Praze vůbec nebydlí a tu pravdu vidí? 

Třetí se směje. To se vracíme k těm lídrům. To, co řekl, byl útok i na nás! Umělci jsou taky blbečci a firmy, které nepřežijí…

Umělci, podnikatelé i novináři… Všichni se v tom svezeme spolu, všichni „pod nimi“.

Vždyť měl na novináře dřevěný kulomet, kalašnikov! Copak si to nikdo nepamatuje? Já se divím novinářům, že to nerozjeli! Vůbec… on vytáhne dřevěný kalašnikov a řekne, že je to na novináře. Za to by v Německu nemohl být do konce života prezidentem a pravěpodobně by ho i odsoudili!

Jenže tady se nebere, že za každou tou profesí je vždy konkrétní člověk a ne všichni to bereme jako bezcharakterní hru…

Zeman byl, ještě před rokem 1989, z Prognostického ústavu, jako Václav Klaus, Valtr Komárek, který tam byl největší kápo a byl tenkrát v kontaktu s Havlem. Náhle se to otočilo. Kde najednou seženete odborníka? Pár lidí bylo v Chartě, pár v opozici, spousta lidí v disentu, a hledejte tým ze dne na den. Tak samozřejmě někdy šlápnete vedle. A spousta lidí neukáže svoji skutečnou tvář. Čeká, je to příležitost. A pak se z nich vyklube někdo, kdo sleduje jen své zájmy místo toho, abychom byli tím týmem.

A prezident? Vezme kulomet na novináře, a pak řekne v přímém přenosu „k*nda“ - jak ho v tu chvíli Český rozhlas odstřihnul. Jeho kancléř Mynář, o kterém po prvních volbách řekl, že když nebude mít do pěti měsíců bezpečnostní prověrku prvního stupně, tak okamžitě končí. A?

Pan Ovčáček, který byl velmi aktivní člen SSM, mladý komunista fascinovaný komunismem, redaktor komunistických Haló novin, který dnes a denně lže…Tiskový mluvčí prezidenta?

A to ty lidi ničí –  on něco řekne a nesplní, tak „já budu taky lhát a podvádět“, když je to normální. Když byl zvolen podruhé, kolikrát řekl, že nebude společnost rozdělovat, ale spojovat?

Nedostal většinu hlasů, ale tři miliony něco. Drahošovi dali taky přes tři miliony. Pak jsou tu dva miliony obyvatel, které nedaly hlas ani jednomu. Mám respekt k lidem nebo se chovám jako magor? Je to pro mne nemocný člověk, zapšklý. Žádný prezident.

Bohužel s tím nic zpětně nenaděláme – funkci má, morální hodnoty třeba ne. Musíme většinovou volbu lidí respektovat. Nebo?

Jsou funkce, ano. Já bych třeba nemohl dělat šéfa výroby jako Milan Kertész v našem klarinetovém podniku. Protože na to nemám kompetence. Nemám na to praxi. Musel bych se to učit, pak získat zkušenosti a pak to – možná – budu dostatečně umět.

Stát se prezidentem je také práce. Mám pro ni vhodné atributy? Že byl premiérem, neznamená, že může být dobrým prezidentem…

Například teď v Americe vyčítají Bidenovi, že je 40 let v politice a stane se prezidentem.  Vždyť to je přece naopak – je to postup. Pracuju na sobě, postupuji. Lidé, kteří ho znali, říkají, že se podílel na spoustě důležitých věcí, ale nikdy nechtěl být v popředí.  Pracoval, vždyť ti prezidenti potřebují tým.

A to prostě Zeman nemá. Ani ten Babiš. A kdyby oplývali sebekritikou, tak si to přiznají. Prezident má spojovat.

Tak americký prezident Trump nepřizná ani to, že prohrál volby…

To je šílenec. Když Zeman jako jeden z prvních Bidenovi gratuloval, tak jsem si hned našel, že když před lety zvolili Trumpa, tak byl jeden z prvních, který řekl, že se mu Trump líbí, že se mu zamlouvá, jak komunikuje, že si on připadá jako Trump v ČR. A šlo mu dva roky o to, aby se osobně setkali. A pak jako jeden z prvních popřeje Bidenovi…

On není žádný lídr, jde mu o sebe. A když se vrátíme k tomu, že když my, firmy, nepřežijeme, tak se podle Miloše Zemana očistí trh…, tak je zvláštní, že Hrad dostal 215 milionů z rozpočtu proto, že měli kvůli covidu menší zisk z návštěvnosti turistů. Tak ty nás chceš potopit, ale sám vyčerpáš 215 milionů, protože máš problémy s covidem?

Jak mu lidé mohou ještě vůbec věřit?

Velmi mi tohle vadí a stále s tím všude bojuji – i na úřadech… Na jednom mi řekli: „Pane Řeřicha, když vy to chcete dělat moc poctivě“. A co chtějí? Pokud to tak nebudeme dělat, tak nebudeme mít za chvíli co jíst. Protože vy zatočíte s tímhle, ten zatočí s tamtím… A co bude?

Pak se všichni divíme. A co naše děti?

Ten problém je provázaný, vleklý a tkví hodně i v té minulosti, devadesátých letech. Někdo říká, že se společnost zlepší, „až všichni ti bolševici vymřou“. Ale je to povzbudivé?

Chce to obyčejnou lidskou pokoru, společně si sednout, přemýšlet, nějaká reflexe. A opět – držet slovo, nelhat, podání ruky, respekt… Tam to začíná a byli bychom možná i dál než to Švýcarsko. I těm nejobyčejnějším lidem, kteří skočí na populismus, by se dařilo líp.

Každý má nějakou inteligenční kapacitu, ale nemůžete kvůli tomu někomu říct, že by tu svou práci nedělal dostatečně. Tady jde o to, aby byl využit potenciál každého člověka. Je to puzzle. I stát bude lépe fungovat, když každý bude na správném místě: Fantastický sólista má své schopnosti ukázat, má větší talent, tak je škoda, aby učil na lidušce. Pedagog na lidušce má rovněž základy, ale hlavně to řemeslo dokáže didakticky vhodně předat těm studentům, ale obráceně to nemůže fungovat. Paradoxně v této zemi, jak tam znova vlezli „překabátovaní“ z komunismu, je to mnohdy naopak…

A co vlastně říkáte na přímou volba prezidenta? Tím jsme se trošku třeba Švýcarsku přiblížili, co se týče politického systému…

Přímá volba prezidenta, na to musí být uzpůsobena ústava a o tom nikdo nemluví. To se mělo všechno připravit a pak teprve zavést přímou volbou. Takže prezident v ČR si teď může dělat, co chce a ústavu zneužívá i vědomě. Pro něj je to hra.

Mimochodem – mám na Hradě kamarády. Fanfára se dřív hrála v osm hodin ráno, dneska už ji hrají v deset, protože než se Miloš Zeman probudí, napije…

Loni jste hrál v rámci 30 let od sametové revoluce, letošní 17. listopadu vás, stejně jako ostatní, v tomto směru minul. Přesto váš porevoluční příběh je pestrý a vím, že celá „sametová historie“ vás hodně zajímá. V devadesátkách jste získal stipendium na švýcarskou univerzitu – jak se vám to vlastně povedlo?

Byla to velká story. Nejdřív jsem byl v roce 1996 na tři měsíce v Paříži a pak jsem udělal přijímací zkoušky na hudební akademii v Basileji ve Švýcarsku, což je prestižní škola.  Získal jsem švýcarské stipendium.

Jak složité to bylo?

Vzpomínám, jak jsem byl na ambasádě, přihlásilo se nás asi 350 a dávali stipendium jenom třem lidem. A z hudebního oboru, jak řekli, jej může získat maximálně jeden. A to mě prostě motivovalo. Pamatuji si na paní z ambasády, s kterou se ještě dneska občas potkáme – tenkrát mě neznala a říkala: „No, pane Řeřicha, já vás nechci odrazovat, ale tady je 300 přihlášek, tři stipendia se udělí, ale vůbec se neví, jestli to dají někomu z hudebního oboru.“ Tak to mě nakoplo! Říkal, jsem si, ne, to musím zvládnout…

Byla k tomu spousta papírů, co se muselo splnit, samozřejmě nahrávky. Já v té době už studoval na HAMU, hrál jsem i v Severočeské filharmonii, to byl můj první orchestr, kde jsem hrál od 18 let – vždycky jsem se snažil makat.

Chtěl jsem jít pryč odsud, po revoluci mě to hrozně lákalo, a ukázat, že může být výborný český muzikant, slušný člověk. A může něco dokázat venku, šířit jméno muziky.

Tenkrát jsem se do toho zakousl a měl jsem ještě výhodu, protože v roce 1996 jsem se v rámci Pražského jara probojoval do semifinále. Do druhého kola jsme šli tři čeští kandidáti, do finále šli dva lidé – Philip Vivier a Paolo Beltramini. My Češi jsme tenkrát byli v podstatě zobáci, nám bylo 22 let a tito francouzští hráči a Ital Paolo už byli borci. Paradoxně pak Paolo působil také v Luganu, kam jsem se později dostal, a velmi jsme se spřátelili.

V porotě seděl Francois Benda, což je přímý potomek rodu skladatelů Bendů. Antonín a František Bendovi, tak on je ze strany Antonína. Ještě tam byl Philippe Cuper z Paříže, který o mě, jako o studenta, také stál, ale byl problém získat stipendium. Ale Francois Benda, když mě tam slyšel, tak řekl: Já ti napíšu doporučení. I to sehrálo roli při možnosti získat stipendium od švýcarské vlády. Pomohlo to, protože řada ostatních studentů neměla tak úzký kontakt na tamní školu, kdežto Benda napsal: Já ho chci, chci Řeřichu, protože jsem ho slyšel na Pražském jaru, patřil k jedněm z nejlepších účastníků.

Také byla potřeba spousta různých nahrávek v co nejlepší kvalitě, a protože jsem na HAMU patřil k lepším studentům, tak jsme je pořídili v Českém rozhlase. A zadařilo se…

Říkal jste, že nejdřív jste se ale dostal do Paříže. To bylo ještě předtím tedy?

Nejdřív jsem šel do Paříže, to byla taková stáž.  Ensemble InterContemporain je prestižní francouzský orchestr, společně s prestižní hudební akademií CNSM v Paříži založili několikaměsíční kurzy - akademii - pro talentované studenty. Pak jsem teprve nastoupil jako stipendista švýcarské vlády na Hudební akademii v Basileji do koncertní třídy profesora F. Bendy, kde jsem absolvoval v roce 1999 s vyznamenáním a získal sólistický diplom.

Hrál jsem tam i v orchestru. Pak jsem se vrátil, udělal jsem zkoušky na Julliard School na Manhattanu v New Yorku – to se mi podařilo, ale nezdařilo se mi získat stipendium. Už mi bylo sedmadvacet a školné je třeba 56 tisíc dolarů a škola vám peníze na studium dá, to není žádný problém, počítá se jako kredit od té školy.

Takže jste se nechtěl zadlužit?

Když školu ukončíte, musíte platit zpátky jako leasing. To je zavazující... Měl jsem například kamaráda trumpetistu Balázse Nemese z Budapešti, ten dostudoval v roce 1998, a prostě hledal nějaké  pracovní místo. Objel asi třicet konkurzů po Evropě, vždy se dostal do semifinále či finále a nikde to nevyhrál. Pak byl v Sinfonieorchester Basel a tam konkurz vyhrál a říkal: Já už jsem v nic nedoufal, mně už to bylo všechno jedno. Já jsem sem přijel a říkal jsem si: Tak, a nebudu mít peníze na zaplacení amerického školného, vrátím se domů a co budu dělat, vůbec nevím.

A asi proto, že už byl tak vyklidněný, ten konkurz vyhrál. Dnes je myslím už ve státním orchestru v Berlíně, pak postoupil a udělal si jméno.

Takže já jsem zkoušky udělal, stípko jsem nedostal, chvilku jsem na Manhattanu ale pobyl, chtěl jsem toho využít. To byl zážitek.

Ale v roce 1999 jste se vrátil opět do Čech, že ano?

Ano. Začal jsem totiž na HAMU studovat, když byla ještě vysoká škola na 4 roky. Až později přišly studijní reformy, kdy došlo k rozdělení na evropský dvojstupeň podle standardu Boloňské dohody – bakalářské a magisterské. Já odcházel po 3 letech z Prahy a pak jsme se domluvili, že kdybych se během dvou let nevrátil, tak by mi tři roky odpadly. Takže když jsem skončil v Baselu, tak jsem ještě dělal po dohodě se školou na HAMU – působil tam tenkrát rektor Ivan Kurz, fantastický, pomohl mi. Zároveň jsem si ty tři roky uzavřel, kdybych se nevrátil.

Stejně jsem se vrátil, myslel jsem tenkrát, že udělám konkurz do Švýcarska, do orchestru, kde jsem už hrál, pak to nedopadlo – dali to Švýcarovi, přestože jsem s nimi hrál sólově. To jsem obrečel.

A vrátil jsem se na dva roky, abych si dodělal magistra a… nemusel na vojnu. Kdybych nastoupil na vojnu, tak všechno hraní, co jsem měl ve Švýcarsku – o všechno bych přišel.

Armádní soubory ten talent „neudrží“? Chápu, že je potřeba cvičit denně, a to je pak asi vojna pro virtuosa velký výpadek.

Tehdy už neexistovaly armádní soubory pro civilisty, kteří nastupují vojenskou službu, ale už to fungovalo profi. To bylo na konci těch 90. let, takže bych musel narukovat někam k tankistům, nevím (směje se).

Dřív mohli chodit záklaďáci do armádních souborů, které existovaly v každém krajském městě. I když zůstali třeba měsíc dva na „přijímači“, když nehráli, tak to se dá ještě skousnout. Tam si oddělali ruce nebo něco, jako všichni…  a pak nastoupili třeba do Hradní stráže, Hudby policie – ta byla v Litoměřicích, v Olomouci, Kroměříži, v Praze byly dokonce tři. A když se armáda zprofesionalizovala, už tato možnost zmizela.

Časem se přece úplně zrušila i povinná vojenská služba.

Když tak vzpomínám… Ono ani dodělat magisterské studium nebylo v té době jednoduché…

V jakém smyslu?

Protože venku už nějaká demokracie, respekt, fungovala už delší dobu. Studenti v zahraničí byli braní jako partneři, což tady –jsme byli pro akademiky pořád jak malé děti, byť 26leté, 27leté. Tady byl kantor někdo a – MY ti řekneme! Navíc jsem byl první český dechař, který udělal zkoušky na Julliard School v New Yorku.

Chápu, úspěch se tehdy neodpouštěl…

Já to neřešil, ale místo aby ti kantoři z toho měli radost, tak mi ještě řekli: „To nic neznamená…“ Přitom jsem byl přece jejich. I když jsem se vracel, tak se objevily jisté krkolomnosti. Ale rektor Kurz tenkrát říkal: „Vždyť já tady mám na tebe pochvalu z toho Baselu…“ Tam jsem patřil k nejlepším studentům. Pozitivní zkušenost jsem ale měl později na JAMU, kde jsem si dodělal už jako pedagog ve Švýcarsku doktorát a získal titul Ph.D.

Koukám, že i instrumentalistu mohla a může hodně ovlivnit politika, v tom špatném slova smyslu. Možná i proto máte ten demograficko-politický přehled… Někdy ani nemusím položit otázku…

Víte co, já se o to vždy zajímal. A chtěl jsem vycestovat ven. A když jsem šel ven, tak jsem byl vždycky sám. I když jsem byl vybrán do Schleswig-Holstein Festival Orchester, který roku 1987 založil – jako první svého druhu v Evropě – Leonard Bernstein. To byl mládežnický orchestr, zakládal ho známý skladatel a klavírista Berstein. Tak tam například byli tři lidé i z Arménie, a já jediný Čech.

A táhnul jsem tam tenkrát českou vlajku, na jednu slavnost.

Hodně se zajímám, to ano. Nejsem pacifista, ale možná trochu jo: Kdyby dneska někde začala válka, tak nastane konec světa. Těch zbraní hromadného ničení je tolik, a těch „magorů“, když by se k tomu dostali.

Stačí, když vidíte dokumenty třeba z Ruska, odkud pochází moje manželka. Nahoře na Sibiři jsou zaparkované tisíce ponorek, které už jsou dneska mimo službu, ale stále tam mají uspané aktivní hlavice... Viděl jsem dokument BBC, jak s nimi dělají rozhovor: Někteří ti politruci ani neví, že už tady proběhla nějaká revoluce! Že se politicky svět pohnul. A oni tam mluvili stylem, že když jim někdo řekne, tak to zmáčknou.

Vždyť to vidíte, v tom Rusku tohle pořád zůstalo. Teď vidíme i Bělorusko, co se tam děje…

My v našem podniku na klarinety přitom máme partnery v Rusku, a to vážně fantastické. Také tam jezdíme, tamní lidé jsou úžasní, ale prostě to KGB to tam drží pořád… KGB napáchalo největší zlo v moderních dějinách.

Uff, to jsme se tedy dostali daleko. Ještě mi na závěr řekněte: Pro interprety – herce a hudebníky – byl otevřen dotační titul Covid-kultura. Ten čerpat nebudete?

Já žádat nebudu. Jsem umělec, ale jsem i jednatel ve firmě. I když jako podnik jsme také výrobně navázáni právě výhradně na kulturní branži. Já jsem ani neměl čas se tím zabývat, nějak mě to zatím nenapadlo…

A nějaký vzkaz pro republiku na závěr?

Například to, že nemůžeme být jen sami tady, republika, bez Evropské unie. A že lidé mají právo dostávat pravdivé informace. Je to jako v dobrém hokejovém týmu a to je pro mě EU - výborní útočníci, obránci, brankář... Tým a trenér, co jim musí dát pravdivé informace, jinak nemají šanci vyhrát!

A že doplácíme my na Evropskou unii? Tak to není, je to naopak, bohudík. Určitě není vše v pořádku, ale ty země, které jsou dál než my, jsou vždycky připravené diskutovat. A to je přece to, co chceme.

Teď paradoxně Polsko a Maďarsko zablokovaly jednání rozpočtu kvůli tomu, že EU nebude podporovat země, kde se nerespektuje právní řád. Na co budu hrdý? Na to, že mlátím, zavírám a střílím svoje lidi? A beru si zároveň peníze z Evropy? Vždyť je to pro ty lidi.

Přál bych si, aby měli nějakou vizi, symbol a mohli vlastně zpracovat i pravdivé informace, které jim pak udělají radost v životě. Není to tak, že mě se netýká dění v Polsku, Maďarsku, týká se to dneska každého. A i když se něco stane v Číně, tak ty konsekvence pocítíme, protože svět už je takový. Není to placka, jak si mysleli před Kryštofem Kolumbem.

Ta zemička je malinká. Ale může v ní v podstatě být, obrazně řečeno, i ráj. Ten si ale musíme udělat my sami. Nejsem žádný idealista, ale může to fungovat a v řadě zemí funguje.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: Lucie Bartoš

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Další privatizace? Okamura vytáhl, co prý chystá SPOLU. Pekarová s Maláčovou se hodinu „vraždily“, aneb kdyby pohled zabíjel

12:51 Další privatizace? Okamura vytáhl, co prý chystá SPOLU. Pekarová s Maláčovou se hodinu „vraždily“, aneb kdyby pohled zabíjel

Vy strašíte! Vy lžete! ODS chce krást! Politika SPD v praxi? Tak se podívejte! Paní poslankyně, mě u…