„Měl jsem to štěstí, že jsem s muslimy léta sloužil, pracoval jsem s nimi, mám mezi nimi spoustu přátel a byla veliká škola mezi nimi žít, protože tam jet na dovolenou na 14 dní vůbec nestačí. Tam musíte žít, poznávat danou zemi, musíte s těmi lidmi, jak se říká, sdílet talíř u stolu. Díky tomu se ze mne nestal žádný islamofob,“ uvedl bývalý účastník mnoha vojenských misí a vojenský lékař Marcel Hájek na úvod pro několik desítek přítomných.

„Já vím, že je to některými médii a politickými stranami živeno a pak se toho chytají strany typu okamurovců a konvičkovců a Stop islámu a Blok proti islámu a podobně. Já si nemyslím, že to je ten správný konec, za který to vzít, protože islám je náboženství jako jakékoliv jiné. Protože kromě medicíny mám také vystudovanou teologii, tak vás mohu ujistit, že je to náboženství dost podobné judaismu a ani nemá tak daleko ke křesťanství, až na některá specifika. Nic na tom nebezpečného vnitřně není, ovšem pravdou je, že nejvíce ohnisek napětí a konfliktů přichází ze zemí islámu. Je to proto, že je tam jiná kultura. Je to jiný kulturní svět a islám působí proti těm náboženstvím, o která se tady opíráme. Jsme s tím schopni neustále žonglovat, jaké máme židokřesťanské tradice a podobně.“

Muslimem od rána do večera

Židů je tady v České republice podle majora v záloze málo, a kdo je tady křesťan? „Většina křesťanů je tady jako papírových, my nejsme moc země, která by své náboženské tradice vyznávala. Muslim ráno vstane první nohou z postele a od té chvíle žije jako muslim až do večera a každý krok, který udělá, udělá jako muslim. On si to tedy neustále uvědomuje, neustále na tom pracuje, proto islám působí jako kompaktní utlačovač ostatních náboženských směrů, a je pravda – islám se dostane tam, kam jej lidé pustí. Neznamená to samo o sobě, že je to nějaká katastrofa. Katastrofa je, když vznikají, enklávy a ghetta,“ uvedl Hájek.

A pokračoval: „Nejsem bezbřehý multikulturalista, ale poznal jsem multikulturní život v jiných zemích, kde jsem žil a pracoval, které nebyly vůbec muslimské, jako například ve Švédsku. Nebo ve Španělsku. V obou zemích jsem byl v univerzitních městech. Tam jsem poznal spousty kultur žijících vedle sebe, různě promíchaných, různá náboženství vyznávající lidi, a přišli tam postupně, takže kostrbatosti mezi těmi kulturami se stačily trochu vyrovnat, vyhladit. Nebyl to nějaký úprk milionů lidí na nějaké pozvání – přijďte sem všichni, my vás všechny umístíme, všechny vás zaměstnáme a máme pro vás všechno připraveno.“