Pavel Rychetský podepsal Chartu 77, za minulého režimu pracoval jako podnikový právník a na konci 80. let prý byl skeptický k tomu, že by komunisté v Československu mohli padnout, protože proti nim pravidelně protestovala jen hrstka disidentů. Ale v roce 1989 se to začalo měnit. Během Palachova týdne i během srpna toho roku už se občanská společnost probouzela. „Ale opravdový zlom nastal až ve chvíli, kdy padla berlínská zeď. V tu chvíli už bylo jasné, že to tady nemůže vydržet navěky a že se dočkáme nějaké změny,“ pravil před kamerami host.
„Ale u nás to ještě bylo poněkud jiné. Ten režim byl ekonomicky neschopný a nezpůsobilý,“ pokračoval předseda Ústavního soudu s tím, že zatímco v tehdejším Světském svazu, ale třeba i v Maďarsku už byl hlad, československá ekonomika na socialistické poměry ještě alespoň trochu fungovala.
„Lidé neměli toaletní papír, neměli banány, ale každý si mohl dovolit řízek v neděli k obědu. Také ta společnost byla velmi rovnostářská. Lidé měli dost na to, aby, promiňte mi to, drželi hubu. ... A proto já tvrdím, že zatímco v těch ostatních zemích to byla vzpoura žaludků, tak u nás to byla vzpoura ducha,“ zaznělo z úst předsedy Ústavního soudu ČR. Lidé už podle něj odmítali žít dvojí život, odmítali říkat něco jiného na veřejnosti a něco jiného doma.
Při pohledu zpět má pocit, že tehdejší mocipáni vlastně věděli dřív než Občanské fórum, že padnou, a sami si ještě odhlasovali v parlamentu konec vedoucí úlohy komunistů ve společnosti.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
