Sulovská čerpá z této eseje bulharského politologa Ivana Krasteva. Ten komentuje tzv. neliberální obrat ve střední a východní Evropě těmito slovy: „Není velkou záhadou, proč imitace Západu, kterou si Východoevropané před třemi desetiletími dobrovolně zvolili, nakonec vedla k politickému nárazu.“ Dodává, že právě v tomto duchu nápodoby se nesla politická filozofie prvních dvou desetiletí po roce 1989. Ať už se to nazývalo  demokratizace, liberalizace, rozšiřování, konvergence, integrace, europeizace, cíl byl dle Krasteva stejný: stát se normálními, a normální je to, co je na Západě. „To, co dělá imitaci protivnou, není jen implicitní předpoklad, že napodobování je morální a lidské podřizování se modelu. Jde také o předpoklad, že středo- a východoevropské národy akceptují právo Západu hodnotit jejich úspěch či neúspěch při snaze žít podle západních standardů,“ říká. Krastev také tvrdí, že ideály Západu se nezdiskreditovaly v zemích postkomunistické Evropy, ale právě na Západě samotném. Spolu s tím, že tyto ideály se podstatně změnily od dob, kdy je střední a východní Evropa hodlala imitovat.