Aleš Dvořák: Vzdělanost je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti

23.09.2022 18:20 | Komentář

Přepis vystoupení Aleše Dvořáka na akci Setkání k obnově české státnosti pořádané 6. září 2022 Společností pro Svatováclavská studia

Aleš Dvořák: Vzdělanost je nezbytnou podmínkou rozvoje společnosti
Foto: archiv Společnost pro Svatováclavská studia
Popisek: Společnost pro Svatováclavská studia

Dámy a pánové, k zamyšlení nad stavem a perspektivami výchovně-vzdělávacího systému v naší vlasti, jež si Vám dnes dovoluji přednést, lze přistoupit v zásadě dvěma způsoby. Ten obvyklejší začíná rozhlédnutím uvnitř systému a zpravidla končí utonutím v detailech a pocitem nemohoucnosti pohnout s těžkopádnou obslužnou strukturou vzdělávacího procesu, kterou nazýváme školství. 

Anketa

Jak budete volit v komunálních volbách?

hlasovalo: 11022 lidí
Druhou možností je pohled zvenčí, jenž se musí vyrovnat s nelehkými obecnými otázkami, jejichž zodpovězení teprve umožní, aby se zamyšlení dobralo prakticky použitelných závěrů. Začněme si je tedy klást: může být země, která má technologie a dostatek kapitálu spokojená? V danou chvíli zřejmě ano, ale jak dlouho jí to vydrží? Na to už se odpovědět nedá, pokud nevíme, zda má také vzdělané a pracovité lidi. Jestliže je nemá, nebo jich nemá dost, aby udávali směr a tón, pak je její momentální úspěch jen historickou shodou okolností, chvilkovým přeludem, který se snadno a rychle rozplyne. Naopak, pokud má vzdělané a pracovité lidi, pak není třeba ptát se dál, její úspěch je do budoucna zajištěn, a to minimálně do doby, než tito lidé dopustí, aby jejich potomci zhloupli a zpohodlněli. A ptejme se dál: může nevelký národ, jako je ten náš, který nechce dopustit úpadek vlastní vzdělanosti, pečovat o své školství na základě rad a doporučení ze zahraničí? Ne, nemůže. Malé národy prosazující se kvalitou svých lidí jsou pro velké hráče na geopolitické šachovnici komplikací a nevítanou konkurencí, proto se jim ti velcí vždy budou snažit vnutit všechno, co pod praporem rozvoje vede k úpadku, pod heslem ozdravení k rozkladu a co v nablýskaném obalu tvůrčí a košaté vzdělanosti nabízí jen samolibou omezenost a ideologickou předpojatost.

Před třiceti lety valná většina z nás vítala historický okamžik, který nám nabídl vzácnou příležitost vzít své věci opět do vlastních rukou. Byl to okamžik skutečně unikátní, kdy nás velmoci na několik málo let nechaly bez dozoru. Sovětský svaz zmizel z mapy, Spojené státy tápaly adaptujíce se na novou roli ve světě a Německo řešilo vlastní sjednocení. Přes rozumné dílčí změny, které se ve školství provedly v první polovině devadesátých let, jsme se sami a dobrovolně záhy navedli na trajektorii přebírání zahraničních vzorů, a to ještě dříve, než velmoci znovu rozdaly karty a začaly nám své recepty na vzdělávání vnucovat. A tak již tři dlouhá desetiletí snižujeme náročnost výuky, osekáváme a provzdušňujeme učivo, ustupujeme od procvičování paměti i logického úsudku a rozmělňujeme jasně odstupňované hodnocení. Stále rozšiřujeme okruh mladých, kteří se přijímají na střední a vysoké školy studijního typu a bez většího odporu jimi procházejí, aniž by měli potřebné studijní předpoklady a návyky. Narůstá nám tím skupina absolventů škol, kteří mají kvalifikaci živit se duševní prací, ale nejsou jí v požadované kvalitě schopni. Nejsou ovšem schopni ani manuální práce odpovídající zavedeným řemeslným standardům, neboť absolvovaná škola studijního typu pro ně byla hlavně únikem před touto perspektivou poctivé ruční práce. Výsledkem je vysoký zájem o nenáročná zaměstnání ve stále objemnějším veřejném a neziskovém sektoru a na druhé straně hrozivý nedostatek lidí pro tvrdou, tvořivou práci, ať už řemeslnou nebo intelektuální.

Jsem si dobře vědom, že mnohým z Vás tane na mysli námitka, že naše společnost žije už nějakých dvacet let v dříve nepoznaném blahobytu, a že nezájem o vědu, nezájem o hlubší poznání, a také na odiv stavěná averze k manuální práci jsou jeho nevyhnutelnými průvodními jevy. A školství přece musí tento celospolečenský pohyb do jisté míry akceptovat, nemůže se pohybovat v protisměru. Ano, o tom není sporu, avšak pohyb stejným směrem stále ještě nabízí dvě zásadně odlišné varianty: brzdit, nebo urychlovat? Ve vrcholné fázi našeho národního obrození, tedy zhruba během půlstoletí před první světovou válkou, sehrálo naše školství skvělou roli urychlovače všestranného rozvoje. Také dnes plní roli urychlovače, avšak diametrálně odlišného procesu - urychlovače všech dekadentních tendencí blahobytné společnosti. Trvá to již třicet let, a pokud bude Strategie 2030+ ministra Plagy i nadále platným politickým cílem, protáhne se to na čtyřicet let, což už není zanedbatelná epizoda, ale historická epocha. V zájmu naší národní a státní budoucnosti musí školství nejprve přijmout za svou přesně opačnou roli - roli brzdy. Překážet procesu oslabování všech autorit, rodičovské, učitelské i státní, mírnit nechuť k povinnostem a tvrdé práci, nepodléhat dovezeným ideologickým výstřelkům a ukazovat jejich pravou tvář. Jasně a každému srozumitelně vymezit, odkud kam sahá ve vzdělávání veřejný zájem, a kde jenom doplňuje zájem soukromý. Oblast výlučně veřejného zájmu přesně ohraničit povinnou školní docházkou, avšak ve vyšších patrech školství přenechat první housle interesu privátnímu. Veřejný zájem v sekundárním a terciálním stupni vzdělávání zúžit na péči o oborovou proporcionalitu a na systémovou záruku, že žádný talent nepřijde nazmar. Čímž míním náročnou, výkonnostně zaměřenou a zároveň horizontálně prostupnou pyramidu středních a vysokých škol. Intelektuálně nadané jedince to potáhne co nejvýš, jiné zase včas vytlačí ze studia, aby objevili své rukodělné dovednosti, nebo přehodnotili své životní priority.

Přátelé, usilovat o prognózu, kdy nastane pravá chvíle k tomu, aby školství vyměnilo roli brzdy za roli akcelerátoru nemá valného smyslu. Nepochybuji však, že rozumně spravovaná společnost bezpečně pozná, až taková chvíle přijde. Prozatím neztrácejme ze zřetele, že výchova a vzdělávání jsou dnes hlavním bitevním polem, kde zápolíme o naši budoucnost, a my přece chceme vyhrát. Naše země a naše děti si to zaslouží!

Děkuji Vám za pozornost.

Publikováno se souhlasem pořadatele Setkání k obnově české státnosti

Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

zvyšování daní

Stanjura navrhuje přesun u některých služeb a zboží z nižší sazby do vyšší. Co vy na to? A co naopak? Nemyslíte, že by stálo za úvahu třeba u nějakých komodit a služeb snížit? Např. ovoce a zelenina, dětské kroužky.

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: Z doby, kdy se debatovalo o přistoupení Ruska k EU

20:44 Jiří Paroubek: Z doby, kdy se debatovalo o přistoupení Ruska k EU

Bývalý předseda Sociálnědemokratické strany Německa a později spoluzakladatel strany Levice a její v…