Dámy a pánové, k zamyšlení nad stavem a perspektivami výchovně-vzdělávacího systému v naší vlasti, jež si Vám dnes dovoluji přednést, lze přistoupit v zásadě dvěma způsoby. Ten obvyklejší začíná rozhlédnutím uvnitř systému a zpravidla končí utonutím v detailech a pocitem nemohoucnosti pohnout s těžkopádnou obslužnou strukturou vzdělávacího procesu, kterou nazýváme školství. 

Druhou možností je pohled zvenčí, jenž se musí vyrovnat s nelehkými obecnými otázkami, jejichž zodpovězení teprve umožní, aby se zamyšlení dobralo prakticky použitelných závěrů. Začněme si je tedy klást: může být země, která má technologie a dostatek kapitálu spokojená? V danou chvíli zřejmě ano, ale jak dlouho jí to vydrží? Na to už se odpovědět nedá, pokud nevíme, zda má také vzdělané a pracovité lidi. Jestliže je nemá, nebo jich nemá dost, aby udávali směr a tón, pak je její momentální úspěch jen historickou shodou okolností, chvilkovým přeludem, který se snadno a rychle rozplyne. Naopak, pokud má vzdělané a pracovité lidi, pak není třeba ptát se dál, její úspěch je do budoucna zajištěn, a to minimálně do doby, než tito lidé dopustí, aby jejich potomci zhloupli a zpohodlněli. A ptejme se dál: může nevelký národ, jako je ten náš, který nechce dopustit úpadek vlastní vzdělanosti, pečovat o své školství na základě rad a doporučení ze zahraničí? Ne, nemůže. Malé národy prosazující se kvalitou svých lidí jsou pro velké hráče na geopolitické šachovnici komplikací a nevítanou konkurencí, proto se jim ti velcí vždy budou snažit vnutit všechno, co pod praporem rozvoje vede k úpadku, pod heslem ozdravení k rozkladu a co v nablýskaném obalu tvůrčí a košaté vzdělanosti nabízí jen samolibou omezenost a ideologickou předpojatost.

Před třiceti lety valná většina z nás vítala historický okamžik, který nám nabídl vzácnou příležitost vzít své věci opět do vlastních rukou. Byl to okamžik skutečně unikátní, kdy nás velmoci na několik málo let nechaly bez dozoru. Sovětský svaz zmizel z mapy, Spojené státy tápaly adaptujíce se na novou roli ve světě a Německo řešilo vlastní sjednocení. Přes rozumné dílčí změny, které se ve školství provedly v první polovině devadesátých let, jsme se sami a dobrovolně záhy navedli na trajektorii přebírání zahraničních vzorů, a to ještě dříve, než velmoci znovu rozdaly karty a začaly nám své recepty na vzdělávání vnucovat. A tak již tři dlouhá desetiletí snižujeme náročnost výuky, osekáváme a provzdušňujeme učivo, ustupujeme od procvičování paměti i logického úsudku a rozmělňujeme jasně odstupňované hodnocení. Stále rozšiřujeme okruh mladých, kteří se přijímají na střední a vysoké školy studijního typu a bez většího odporu jimi procházejí, aniž by měli potřebné studijní předpoklady a návyky. Narůstá nám tím skupina absolventů škol, kteří mají kvalifikaci živit se duševní prací, ale nejsou jí v požadované kvalitě schopni. Nejsou ovšem schopni ani manuální práce odpovídající zavedeným řemeslným standardům, neboť absolvovaná škola studijního typu pro ně byla hlavně únikem před touto perspektivou poctivé ruční práce. Výsledkem je vysoký zájem o nenáročná zaměstnání ve stále objemnějším veřejném a neziskovém sektoru a na druhé straně hrozivý nedostatek lidí pro tvrdou, tvořivou práci, ať už řemeslnou nebo intelektuální.