Moje milé děti,

i když se Vám to nezdá, stále častěji nás ve vzduchu, který dýcháme, otravuje kouř otázek a návrhů, zda nemá být v rámci projektu všeobecně rozšiřovaného dobra omezena svoboda slova, tu pro ty, onehdy pro tyhle. Pikantní na tom je, že nositeli těchto návrhů jsou většinově osoby, které jsou na svobodě slova závislé, pracovníci médií, politici nebo různí aktivisté.  Tedy lidé, kteří bez volné diskuze nemohou realizovat svůj profesní život. Ne náhodou a ne tak protismyslně, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vysvětlím to posléze. Dobrým příkladem může být aktuálně jistě demokratickým způsobem přijaté usnesení jakési komise říše (přesněji Evropské komise proti rasismu a nesnášenlivosti (ECRI)) u Rady Evropy, že by měly být trestně (!!) stíhány osoby, které vykonávají v České republice veřejné funkce, a to tehdy, pokud projevují navenek názory jiné, než které hlásá komise. Je signifikantní, že takový obskurní návrh je šířen jménem komise, a ne osob, které se o tom usnesly, a se kterými by se o tom mohlo diskutovat. Českého Trepifajksla v komisi bych hledal. Zvláště poté, co komise zveřejnila také požadavek na zákaz slova „nepřizpůsobivý“ v České republice, kterémuž pojmu člen komise z Portugalska nebo Dán budou rozumět asi tak, jako běžný občan Česka speciálnímu velšskému nářečí jedné vesnice v Kambrijském pohoří. Příznačné také je, že se proti takové drzosti neohnala žádným svým údem submisivní česká vláda. Dá se to vykládat tak, že s usnesením komise souhlasí.

Vím, Vy to možná tak necítíte. Narodily jste se po roce 1989, a myslíte si, že nemáte, na rozdíl od naší generace, žádný problém se svobodou slova, a také necítíte, že byste byly kýmkoli v tomto ohledu omezovány. Pokud ale mohu, díky zkušenosti, jistě ovlivněné věkem, nesouhlasit, pak vězte, že naše receptory, tak profesionálně vycvičené léty socialistického předstírání, nám hlásí něco úplně jiného. A totiž, že svoboda slova pomalu, ale jistě, jak Popelka odchází do kouta přebírat hrách od popela, uvolňujíce prostor novodobým macechám a jejich dcerám. Těžko Vám vysvětlit citlivost mé generace na ohýbání významu slov podle toho, jak se to komu hodí. Věřte ale, že dobře poznáme, když výklad jediného správného názoru začíná opanovávat scénu. Přirovnal bych ten pocit k situaci, kdy už začínáte vědět, že láska ztrácí svoji sílu, drolí se a odchází.  Protože to cítíte. Naučili jsme se tomuto politickému citu v beznadějných temných dobách po roce šedesát osm. Situace nás donutila pochopit, že uprostřed půlnoci musíme obdivovat krásu poledne, a přesně vědět, kdy, kde a co můžeme říci. Věděli jsme už jako děti ve škole, že je vhodné a žádoucí recitovat propagandistické klausule, i když jsme doma poslouchali Hlas Ameriky. Předstírání se stalo běžně akceptovaným společenským chováním a většina obyvatelstva tuto hru hrála. Důvod, proč tomu tak bylo, je na jinou debatu. Ale cit, který nás varuje před ohýbáním pravdy a lživou propagandou, ten jsme neztratili, podobně jako nezapomenete jezdit na kole.

Podle tety Wikipedie se rozumí „Svobodou projevu (též svoboda slova) svoboda vyjadřovat se bez cenzury a bez omezení.“ Konec citátu.  Také se tam říká, že svoboda slova zahrnuje v sobě právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmkoli způsobem, bez ohledu na použité prostředky. To znamená, že svoboda projevu nezahrnuje pouze obsah, ale také způsob vyjadřování, třeba pomocí uměleckého projevu. Ve stručnosti řečeno, jestli nad Hradem vlají červené trenky nebo svítí srdce tak trochu připomínající označení veřejného domu, je možné tím své názory svobodně vyjádřit, bez ohledu na vkus i morálku. Právo na svobodu projevu je podle tety Wikipedie zvláště důležité pro sdělovací prostředky, které podle ní hrají roli jako nositel obecného práva na svobodu vyjadřování pro všechny (sic!).

Neřešme teď prosím historii svobody slova a boj o ni, dostali bychom se až Magně chartě a nalezli posléze mnoho příkladů v lidské historii (ať už smrt Sokrata nebo upálení jakéhosi pobloudilého kněze z Prahy v Kostnici, který tam hledal pravdu). Vězte ale, milé děti, že svoboda slova, tak jak ji dnes chápeme, byla stvořena jako vedlejší produkt Prvního dodatku k Ústavě Spojených států amerických, který kromě svobody vyznání, shromažďování a tisku garantoval i svobodu slova. Hlavně ale sloužil pro zabezpečení zisků vydavatelů všech možných tiskovin, protože bez práva napsat, co se jim zlíbí, by nemohli vydělávat na cizím neštěstí, a díky tomu my všichni ostatní jsme se s tím tak trochu svezli. Larry Flynt věru nebojoval za svobodu slova kvůli ničemu jinému, než kvůli svým ziskům, byť celou věc halil do burky boje za svobodu vyjadřování.