Je marné vysvětlovat, že ani optimismus (naděje - matka hloupých) ani pesimismus (bude hůř) do rozumného uvažování o světě nepatří. A dokonce že ani velké ideály do politiky nepatří, protože se za nimi skrývá ta nejhorší korupce, korupce myšlení bez nepříjemných fakt.

Krize společné měny není krizí unie (sedmadvacítky) ani společného hospodářského trhu, ani (ještě) budování společné technokratické vlády (ta teprve přijde) a až na ztrátu prestiže eurokratů je to krize zadlužených tzv. sociálních evropských států, které celá léta úspěšně balamutily světový trh svou nerozbornou měnou, jež umožňovala hlavně ale nejen těm méně výkonným, aby se zadlužovaly za laciný německý úrok. Věřitelé nejprve přestali věřit Řecku a teď, když už stoupá úrok na dluhopisy Holandska, Rakouska i Finska, věří už jen osamocenému Německu.