Belen Fernandezová, Middle East Eye: „Orientalismus“ na věky věků

Letos si připomínáme čtyřicet let od vydání knihy Edwarda Saida „Orientalismus“, ve které zkoumal z různých aspektů vzájemně propojené významy tohoto pojmu - západního přístupu k dominanci, restrukturalizaci a nadvládu nad Orientem.

Said v předmluvě k dalšímu vydání knihy v roce 2003 (25.výročí původního vydání) využil těsně před svou smrtí této příležitosti k aktualizaci proměn západního a v tomto trendu pokračujícího přístupu, a to zejména po 11.zářím, akcemi známými jako válka proti terorismu, v rámci které se uskutečnila imperiální invaze Británie a USA do Iráku.

Západ proti Arabům, muslimům a dalším

Pochopitelně, že orientalistická strategie vedoucí k redukcionismu a démonizaci se ukázaly jako požehnání válečným snahám a tendencím „mobilizovat obavu, nenávist, znechucení a vzkříšení pýchy a arogance“. Západ se „utápěl“ ve své negativní orientaci vůči všemu arabskému, muslimskému i čemukoli „odlišnému".

Edward Said psal o tom, jak se na pultech amerických knihkupců objevovaly knižní tituly s pavlačovými křiklavými titulky o islámu a teroru, jak jsme vystavení arabské a islámské hrozbě. Nemluvě o všudypřítomných TV-kanálech CNN, Fox News nebo dalších médiích, které dokola opakují stejně zbožné generalizace rekrutujících USA k boji proti „cizím čertů a ďáblům“.

Ve skutečnosti není natolik těžké v tom rozpoznat existující symbiózu - mezi americkým establishmentem na jedné straně a obchodníky se senzací na straně druhé. Tím jen rozšiřují válečné imperiální cíle, což pochopitelně přináší zisk určitým jednotlivcům - „expertům“ na terorismus a jim podobným.

Evidentní diabolické chování Američanů přináší sebou bezpočet usmrcených Arabů a muslimských civilistů. S lehkostí se o tom pomlčí, odhodí do koše zbytných věcí nebo se mávnutím kouzelného proutku začne mluvit o známé kauze „šíření demokracie a svobody“ přinášející oběti.

Said ve svém nové předmluvě upozorňuje na úsilí Bernarda Lewise a Fouada Ajamiho, kteří vytvořili ten správný akademický kontext pro činy pohřebníka George W. Bushe a jeho vlády v souladu s koncepcí orientalismu.

Said uvádí Fouada Ajamiho, jak jeho jednání mu připadá symptomatické pro současnou dobu. Když viceprezident Dick Cheney měl v srpnu 2002 projev o nutnosti zaútočit na Irák, vyzdvihl Ajamiho jako experta na Blízký východ - arabského akademika, který se stal placeným konzultantem masmédií, který dokola opakoval svoji nenávist k vlastnímu lidu, když se zřekl svého původu.

V Saidově předmluvě je uveden Cheneyho projev, v němž cituje Ajamiho, že „lidé po osvobození v Bagdádu a Basře propuknou v ovace a radost, stejně jako davy oslavovaly Američany v Kábulu.

Orientální obscénnosti

Takové postavy, jako je například Ajami, nabízející znalecké domorodé potvrzení méněcennosti arabsko-islámského světa a jeho trvale nutné péče ze strany západních armád, se stávají velmi žádanými analytiky zahraničně politických kruhů.

Pochopitelně, že analýzy expertů nenarozených v arabském světě jsou rovněž vítané. Vezměme si například Ajamiho studenta, dnes zahraničního redaktora The New York Times Thomase Friedmana, který v roce 2001 opovrhnul všemi těmi „hloupostmi“, když média psala o „civilních obětech“ v Afghánistánu. Friedmanův jedinečný přístup k pochopení afghánské mentality umožnil popisovat, jak mnohé z obětí se modlily, aby na ně letadla B52 shodila ještě další dávku bomb, aby byly osvobození od jha Talibanu, a přitom ať jsou i další mrtví civilisté. Friedman ztracen v idejích orientalismu psal v roce 2003 o tom, že by američtí vojáci měli jít dům od domu od Basry po Bagdád a dát Iráčanům na pamětnou, ať si moc nevyskakují. Stejný novinář si téhož roku, jen o něco později, pohrával s dalšími metaforami na účet Iráčanů, když psal o tom, že „Irák není rozbitou vázou, ze které vytekla zatuchlá voda. Ne, že vázu nyní slepíme, ale musíme vytvořit zcela novou vázu.“ Na to mu replikou odpověděl novinář Matt Taibbi, že „blázen by rozbil dobrou vázu jen proto, aby z ní vylil vodu.“ Said využil tuto rozepři k tomu, aby napsal: „Naši politici a jejich pomocníci nemohou pochopit, že minulost nelze vymazat houbou jako písmenka na školní tabuli, abychom pak na ní napsali jakousi naší novou představu budoucnosti a vynutit si tak naši formu života, aby ji tito domorodí milí lidé následovali.“

Imperiální vměšování

Edward Said popisoval imperiální zasahování do života „menších“ národů a „podmaněných ras“ - ať se jedná o Palestince, Konžany, Alžířany nebo Iráčany – obvykle se jednalo o popis jediného možného způsobu přežití postiženého obyvatelstva: „Arabům a muslimům se vykládalo, že viktimizace a lítost nad ostatky staré říše je pouhým útěkem od odpovědnosti k současnosti. Neboť se jednalo o selhání, ´udělali jste chybu´, tvrdí jim moderní orientalista.“

Když si promítneme události z jara - května 2018, vidíme jasně tento postoj na izraelském masakru šedesáti Palestinců v pásmu Gazy, a to během jediného dne. Je to událost, která umožnila deníku The New York Times znovu prezentovat svůj postoj v dehumanizaci obětí a oslavování izraelského státního terorismu.

Friedman, který obvykle rád využije příležitosti, se tentokrát zdržel své diagnózy, že Palestinci podléhají „kolektivnímu amoku“ a místo toho se mu podařilo vyplodit orientalistické tvrzení: „Oceňuji smysl obyvatel Gazy pro nepravdu.“ Proč by ale měli Palestinci platit svými domovy za židovské přistěhovalce, kteří kdesi ztratili své domovy.

Jedinou odpovědí na to může být, že dějiny jsou plné nepravd a utečenců, kteří se s osudem smířili, pokračují v životě dál a nepřenášejí uprchlický osud na své děti a vnoučata.

Každému je pochopitelně jasné, že uprchlíci si nemohou ze dne na den říci, že již nejsou uprchlíky, když jsou ve skutečnosti uzavření a blokovaní v enklávě subjekty amerického establishmentu, který je již po sedmdesát let utiskuje, když jim předtím uzurpoval jejich půdu.

Zdá se, že čtyřicet let, co byla vydána kniha Orientalismus, se sice zdá, že trestní výprava Západu nekončí, ale je jasné, že civilizace sama sebe přeceňuje.

Edward Wadie Said (1935–2003)

Ponejvíce je znám jako literární teoretik a politický aktivista, který v rámci svého angažmá za vznik nezávislého palestinského státu vždy zároveň projevoval respekt k nárokům židovského obyvatelstva. Byl profesorem anglické a srovnávací literatury na Columbia University, vyučoval též na Yale a Harvardu. Aktivně přispíval do novin publikovaných jak v USA a Velké Británii, tak v zemích Blízkého východu. Orientalismus je považován za dílo, jež významně přispělo k vzniku postkoloniálních studií.

Jeho autor psal také literárněvědná pojednání, jmenujme např. Joseph Conrad and the Fiction of Autobiography (1966), The World, the Text and the Critic (1983), či práce zabývající se politickou situací v Palestině a na Blízkém východě: The Question Pruvodce_sazba_sipky_new3.indd 628 ruvodce_sazba_sipky_new3.indd 628 19.4.2013 11:51:59 9.4.2013 11:51:59 SAID 629 of Palestine (1979), After the Last Sky. Palestinian Lives (1986), Peace and Its Discontents. Essays on Palestine in the Middle East Peace Process (1996). Své postoje Said hájil v několika knižních rozhovorech, např. v rozsáhlých interview poskytnutých Davidu Barsamianovi The Pen and the Sword. Conversations with Edward W. Said (1994) nebo Culture and Resistance. Conversations with Edward W. Said (2003).

Autorka vzpomínky na knihu Orientalismus je novinářkou amerického levicového čtvrtletníku Jacobin
Článek „Forty years of Orientalism, an eternity to go“ byl publikován na serveru Middle East Eye
Knihu Edwarda W. Saida: Orientalismus. Západní koncepce Orientu, vydalo nakladatelství Paseka v roce 2008
Recenzi knihy a o Saidovi můžete číst v Sociologickém časopise ZDE

(přeložil Mirko Radušević)

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.