Zatímco v Římě, centru tehdejšího světa, slavil své triumfy Imperátor Caesar Augustus, začínalo být na Balkáně živo. V létě roku 29 před naším letopočtem se k hranici provincie Makedonie hnuli Bastarnové. Šlo o kmenový svaz smíšeného keltského a germánského původu a té jeho větvi, jež přiléhala svými sídly k Dunaji, říkali řecko-římští autoři Peukinové. Tito barbaři vzali nože, luky a šípy, vsedli na své koně, manželky a děti naložili na vozy a vyrazili na jih. Tehdejší místodržící Makedonie Marcus Licinius Crassus udělal jen to, co vyžadovaly zákony a zvyklosti. Sešikoval legie, postavil se do jejich čela a vyrazil do vlhkých lesů. Bastarnům se doneslo, co se na ně chystá, zalekli se a poslali vyjednavače do římského tábora. Ti prosili jménem svého krále, aby je Římané nepronásledovali, protože říši nijak neuškodili. Crassus je pohostil vínem a naléval je tak dlouho, dokud nevyžvanili všechno, co věděli. Na nastrojení léčky to bohatě stačilo. A boční útok ze zálohy dílo dokonal. Bastarnští válečníci byli pobiti a jejich mrtvoly byly ponechány v lese, prý aby pohnojily kořeny stromů.

Tato historická epizoda nepatří k nejznámějším. Tvoří jen jeden výjev z nekonečného sledu dějů, z nichž se skládají dějiny Říše římské. Říše, která je pro nás synonymem tehdejšího civilizovaného světa jako celku, ekonomicky a kulturně nejvyspělejší části planety, ponecháme-li stranou Čínu. Staletí trvající boj s ekonomickými migranty ji vyčerpal natolik, že v pátém století našeho letopočtu došla ke svému faktickému zániku. Mohutné migraci etnik nebyla s to čelit žádná pozemská moc.