Tereza Spencerová: Rok po „Kataru“ Saúdové dál zatvrzele přijímají rány

Saúdský král Salmán pohrozil Kataru vojenským útokem, pokud bude dál usilovat o ruské protivzdušné systémy S400 a prohlubovat vztahy s Ruskem obecně. Salmán tvrdí, že razantním odmítáním této konkrétní zbrojní dodávky a pohrůžkou útokem usiluje „o uchování míru“ v regionu, byť ve skutečnosti je to spíš snaha nastolit chimérický pax saudia samozvaných „lídrů arabského světa“. A tak mu nepřijde ani divné, když si saúdský velvyslanec v Moskvě pochvaluje, jak úspěšně běží rozhovory o nákupu těch samých raket S400 pro Saúdskou Arábii…

Od vyhlášení saúdské diplomatické a obchodní „války“ proti Kataru v těchto dnech uplynul rok. Měl to být tehdy saúdský trest za nedostatečnou katarskou poslušnost vůči Rijádu i za jeho „přílišnou vřelost“ vůči Íránu, s nímž se Katar dělí o svá největší plynové zdroje. V praxi sice celá krize skončila už po několika dnech, kdy se Saúdům zhroutily všechny jejich propočty, ale nebyli by to praví saúdští panovníci s pocitem božské vyvolenosti, kdyby ve svém marném tažení a blokádě Kataru nepokračovali dál. Dodnes. A nejspíš i do nekonečna.

Saúdové – s podporou Spojených arabských emirátů, Bahrajnu a Egypta – loni blokádu Kataru vyhlásili formálně kvůli tomu, že prý Katar podporuje terorismus a destabilizuje tím celý region Blízkého východu. Bylo to obvinění pokrytecké, protože Saúdové sami rovněž financují islamistický terorismus Daeše ve velkém a měli i prokázaný podíl na teroristických útocích z 11. září, ale jejich štědré finance nasměrované k západním politikům umějí udělat zázraky a „vyvinit“ je – přinejmenším prozatím – úplně ze všeho. Vyhlášení blokády muselo Katar v první chvíli zaskočit, ale rychlými diplomatickými a ekonomickými kroky dokázal tehdy emirát katastrofu odvrátit. Dnes prohlašuje, že z krize vyšel posílený, i když jeho celkové ztráty kvůli krizi prý přesáhly 40 miliard dolarů.

Katarský emír šajch Tamím bin Hamá dal Sání letos saúdský postup označil za „marný“ a v zásadě má pravdu – Saúdové a pouhá trojice spojenců, které se Rijádu podařilo „svolat do zbraně“, nejenže nedokázala srazit Katar do kolen, ale nedonutili emirát ke splnění jediného ze svých celkem třinácti požadavků, mezi nimiž bylo například uzavření televize Al Džazíra, omezení vztahů s Íránem, zrušení tureckých vojenských základen na katarském území. Naopak, byl to Katar, který v rámci reciproční „ukázky síly“ nedávno skoro až furiantsky zakázal dovoz veškerého zboží ze Saúdské Arábie, Emirátů, Bahrajnu i Egypta…

"Ochotní" přátelé v nouzi

Bez ohledu na negativní konotace, které sousloví „katarský princ“ dodnes vyvolává u české veřejnosti, faktem zůstává, že katarští emíři dlouhodobě „uměli dělat“ mnohavektorovou zahraniční politiku a dostávat své maličké „plynové“ království do předních linií mezinárodní scény. Už coby člen Rady pro spolupráci zemí Perského zálivu (GCC), kterou si Saúdové v roce 1981 založili především coby protiváhu íránskému vlivu v regionu, uměl Katar současně udržovat s Teheránem nadstandardní vztahy a přivítat na svém území i vojenské základny USA, tedy úhlavního nepřítele Íránu. V roce 1996 povolil ve svém hlavním městě Dauhá vůbec první obchodní zastoupení Izraele, ale poprvé ho nechal zavřít už o čtyři roky později, kdy mu kvůli vazbám na Izrael začali hrozit současně Saúdové i Írán. Napodruhé – a prozatím finálně – izraelská kancelář v Dauhá zavřela dveře v roce 2009, po izraelské agresi do pásma Gazy. Už dva roky na to se ale Katar účastnil amerických a aliančních náletů na Libyi – před pár dny přitom znovu požádal o členství v NATO, ale v očekávání prudkých reakcí ze strany Saúdů i Íránu jej aliance odmítla, byť formálně svůj verdikt zdůvodnila tím, že Katar není v Evropě...

Dlouhodobá hra na všechny strany se pak Kataru hodila ve chvíli, kdy Saúdové loni „udeřili“, neboť se emíři mohli okamžitě o pomoc obrátit k tradičním regionálním rivalům Saúdů, Turecku a Íránu. S Ankarou Katar už dříve spojoval vstřícný postoj k Muslimskému bratrstvu, a co víc, krize, která přišla jako blesk z čistého nebe, poskytla tureckému prezidentu Recepu Erdoganovi nečekanou příležitost hlouběji se propojit s některým z pohádkově bohatých států Zálivu. Turečtí vojáci přitom v Kataru působili už od roku 2014, kdy Saúdové spolu s Emiráty zkusili na příliš samostatný Katar „vyrukovat“ poprvé.

Na pomoc Kataru loni diplomaticky i ekonomicky přispěchal také Írán, který zřejmě bez větších potíží dokázal „přehlédnout“ fakt, že v syrské válce stojí s Turky i Katařany na opačných stranách fronty. Očividně mnohem důležitější byla totiž možnost vrazit klín do řad GCC a oslabit tím pozici Saúdů v regionu, protože s každým oslabením pozic Saúdů klesá současně i regionální vliv Spojených států. A tak Írán „zablokovanému“ Kataru okamžitě začal dodávat potraviny, otevřel vzdušný prostor pro Qatar Airways i své území pro volný tranzit zboží a služeb z Turecka. Přátelé se poznávají v nouzi, a tak nepřekvapí, že obchodní výměna mezi Katarem a Íránem meziročně vzrostla o 137 procent a s Tureckem o třetinu…

Saúdové a debakly

Není příliš jasné, čeho rozpoutáním celé krize – natož jejím prodlužováním – dosáhli Saúdové. Nevypočitatelný a „zpovykaný“ korunní princ Muhammad bin Salmán, který je všeobecně považován za hlavního autora celého „tažení proti Kataru“, musí přihlížet, jak Katar dál prospívá, ale už více méně mimo rámec prakticky nefunkční GCC, zato ale v náruči s Íránem a Tureckem. Podporou džihádu v Sýrii se snažil zabránit, aby Írán rozšířil svůj vliv v regionu, a nyní musí přihlížet, jak íránský vliv sílí rovnou v srdci Perského zálivu. Navíc je tu Omán, který rovněž nevnímá Írán jako nepřítele, o vyváženější politiku mezi Saúdy a Íránem usiluje také Kuvajt, a nelze vyloučit, že se seznam států, které nebudou chtít hrát podle saúdských (a tím pádem také amerických a izraelských) not, bude nadále rozšiřovat. Tím spíš, že samy USA vykazují slabost, když ani po roce nejsou s to Saúdy s Katarem usmířit, čili zažehnat rozbroje mezi svými dvěma hlavními „klienty“ v Zálivu. A z toho plyne, že usmíření mezi Katarem a saúdskou „čtyřkou“ není na obzoru, a už vůbec ne tím, že by se Katar podvolil a omezil své vztahy s Íránem. Naopak, Katar čím dál více dává najevo, že právě své dva sousedy, Saúdy a Emiráty, vnímá jako nebezpečné agresory, které zatím před útočením drží jen tvrdý americký nesouhlas.

A z toho zase plyne, že všechny analýzy, které mají GCC za fakticky mrtvou organizací, se podle všeho blíží holé pravdě. Se ztrátou významu GCC klesá vliv Spojených států, a tak se – jako důkaz, že se svět opravdu mění -- Katar po Turecku a Íránu začíná stále více opírat také o Čínu a obrací k Rusku, s nímž už dnes úspěšně vyjednávají také Spojené arabské emiráty připravené změnit svou politiku vůči Sýrii, a kam, mimochodem, na svou první zahraniční cestu po několika týdnech „mimo veřejnost“ míří i saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán.

Jinými slovy, „katarská krize“ ze všeho nejvíc připomíná těžkou saúdskou palbu do vlastních nohou, přičemž stále více kritiky na sebe Saúdové přivolávají také nekončící marnou agresí proti chudičkému Jemenu. A co víc, nelze vyloučit, že dosavadní krátkozraká a zatvrzelá silová saúdská politika v regionu otevírá Íránu dveře i do demonstracemi rozkolísaného Jordánska…

Ale o tom někdy příště.

Tož tak.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.