Benjamin Kuras: Euroideologové dávají neúspěšným jedincům a národům právo zabrat vše, co vybudovali úspěšní

Začátkem roku 2013 třiatřicetiletý politolog Kim Angell z univerzity v Oslo, pokládaný za špičkového odborníka na specializaci zvanou „územní práva“, přišel ve své doktorské disertaci s tímto vědeckým (politologie je věda) poznatkem: „Uprchlíci by měli mít právo založit si vlastní stát na svrchovaném norském území, protože narodit se Norem je jako desetkrát vyhrát loterii. Šťastná náhoda by neměla být odměňována a lidé by měli být klasifikováni podle činů, ne genů. Všichni lidé, bez rozdílu místa narození nebo původu, by ideálně měli mít stejnou příležitost vytvářet pro sebe dobré smysluplné životy. Pro kontrolu území neexistuje žádný platný morální argument, a Norové tudíž nemají právo rozhodovat o tom, kdo se k nim nastěhuje. Uzavřít hranice uprchlíkům by byla morálně nepřípustná obrana naší šťastné náhody. Jejich základní lidské právo převažuje nad naším právem žít si, jak žijeme.“

Nelítostní zničí myšlení

Autor výše zmíněného poznatku samozřejmě počítá s tím, že takový „uprchlický stát“ (a slovo „uprchlíci“ je zde obvyklým eufemismem pro nekorektně znějící imigranty) by žil z podpory státu norského, co, pravda, vyhrál tu loterii. Akademici se často vyznačují nevědomostí, že by mohl existovat nějaký jiný způsob života než na útraty státu, vůči němuž máme přece všichni všelijaká ta práva. Nám takovýto poznatek může připadnout absurdní a ultramarxisticky úchylný. Dnes je však velmi rozšířený v západních akademických kruzích, v Norsku jen o nápadný stupínek víc vytříbený několika generacemi radikálních marxistů ovládajících státní školství. Praktikuje jej i celá evropská elita, i když jej nehlásá tak vědecky. A jestli se z něho nevyléčí, veškerému snění o světě bez padouchů a civilizaci na něm postavené hrozí utonutí v písečné poušti totalitního islámistánu. Bude přesným zopakováním stejného utonutí kdysi úspěšných kultur hinduistických, buddhistických, zoroastristických a východokřesťanských, po nichž se slehla zem pod tíhou padoušského a za náboženství vydávaného zákona, že jen jedna pravá víra má právo na vše a ostatní nemají právo na nic. Zákona, který je návodem k nelítostné válce proti všemu nezávislému myšlení, jež by byla permanentní, neboť totalita ideového monopolismu nakonec vždy nachází nepřátele i ve vlastních řadách, jen co zlikvidovala nepřátele vnější.

Nenávist k blízkému bližnímu

Kořeny sebevražedné „norské loterie“ však najdeme v oné laskavé a tvořivé židovsko-křesťanské etice a jejím ideálu důstojnosti všech, v péči o sirotky, vdovy a přivandrovalé ubožáky, což se několikrát opakuje v Bibli, a to v částech židovských i křesťanských. Přesněji řečeno je tam najdeme v podstatně v jiné podobě, než si ji dnes vykládáme. Tuto jinakost však dnešní politickokorektní, multikulturní a lidskoprávní (skoro by se chtělo říct „post-židovsko-křesťanská“) „elita“ přestala vnímat, protože v ní láska k vzdálenému převažuje nad láskou k bližnímu. Ten její soucit s nebohými není ani tak láskou k neúspěšným, jako nenávistí k úspěšným. Úspěch pro ni není výsledek nějakého snažení, nýbrž ona norská výhra v loterii. Úspěšní lidé jsou nějakou šťastnou náhodou (čili nezaslouženě) privilegovaní. Neúspěch je výsledkem spiknutí privilegovaných a neúspěšní lidé jsou jeho oběťmi. Neúspěch jedněch jim dává automaticky právo ždímat úspěch druhých, kteří svým úspěchem automaticky ztrácejí právo na cokoli. Totéž platí pro úspěšné a neúspěšné národy a státy.

Ne geny, ale činy!

Ideologie dnešní Evropy dává neúspěšným jedincům a národům právo vzít si cokoli, co úspěšní vytvořili. Jenže to není výsledek nějaké loterie, nýbrž tisícileté tvořivosti, která prožila a přežila tisíce neúspěchů. Ne „genů“, jak se ideologové „norské loterie“ domnívají, nýbrž činů, podle nichž by tak rádi soudili, ale nesoudí. Kdyby podle nich soudili, museli by se už začít ohlížet po něčem, co ty vznikající „uprchlické státy“ uvnitř našich území tvoří, čím by mohly být příznivě souzeny. Měřítkem by muselo být ono Ježíšovo nezapomenutelné a trvale platné „podle ovoce poznáš strom“. Tou podstatně jinou podobou lásky k bližnímu a základním kamenem biblické etiky je něco, co naší generaci, většinou biblicky nevzdělané, uniká: nikde v Bibli se nedočteme nic o tom, že člověk má nějaká práva. Všechna přikázání a všechny zákony diktují jen samé povinnosti:
Ne právo na život, nýbrž nezavraždíš.
Ne právo na majetek, nýbrž nepokradeš.
Ne právo na dobrou pověst, nýbrž nepromluvíš křivého svědectví.
Ne právo na lásku, nýbrž miluj bližního.
Ne právo na Boží lásku, nýbrž miluj Hospodina Boha svého celým srdcem, celou duší a ze všech sil.
Ne právo na laskavost druhých, nýbrž nečiň, co nechceš, aby ti činili.
Shrnout se to dá takto: Nikdo se nedomůže žádného práva, nemá-li někdo jiný zároveň povinnost toto právo skýtat. Aby tu povinnost mohl přijmout, musí k tomu mít prostředky. Sebezničením je nezíská. Aby mohla civilizace fungovat, stejné povinnosti se musí vztahovat na všechny. Míra práv musí být úměrná míře povinností. Míra svobody jedněch musí být úměrná míře svobody, kterou poskytují druhým. Povinnosti musí být stejně platné pro všechny vůči všem.

Kde se bere padoušství

Práva bez povinností dláždí cestu k vládě padoušství a krachu kultur. Na prahu hrozícího zániku snění o světě bez padouchů si ještě pět minut před temnou půlnocí zkusme připomenout toto: V pozadí bláhového snění o světě bez padouchů po celé dějiny doutná jiskřička vědomí, že k morálnímu životu nespěje cesta teologickými a ideologickými hádkami o pravdivosti či nepravdivosti té či oné teorie, nýbrž prachobyčejné praktické tvoření užitečných věcí. Každodenní, s osvěžující pomlkou o šábesu, ať už je to sobota, neděle, nebo obě. Kdo se zápalem tvoří a užitečnost svého tvoření si ověřuje svobodnou výměnou za tvorbu druhých, ten nemá čas rozvíjet padoušství. Padoušství bylo vždy fenomén netvořivých.

Čím se člověk Bohu podobá…

Existuje-li Bůh, je to Bůh Tvoření. Tomuto Bohu se protiví, slovy Giordana Bruna, „veškerá činnost, která nevede k tvorbě užitečných věcí“. Jestli se tomuto Bohu člověk v něčem podobá, je to ve svém tvoření. Kdo o Bohu káže, ale netvoří, bere Boží jméno nazmar a plive mu do tváře. Praktikovat tvoření znamená vymýšlet užitečné, zdokonalovat nedokonalé, opravovat porouchané, léčit ochořelé a vytřibovat svět ke skvělosti. „Kráčej přede mnou a pěstuj skvělost,“ přikazuje Bůh Abrahámovi. Existuje-li nějaká „abrahámovská tradice“, pak je to tato. Skvělost by měla být hlavním předmětem výuky od mateřské školky, nadřazená všem vírám a ideologiím. Pěstování skvělosti by mělo být povinností každého, kdo touží po nějakých právech. Úsilím o skvělost v sobě mýtíme padoušství. Tvůrčím zápalem je spalujeme. Nadějí na záchranu světa před morálním krachem je „etika skvělosti,“ tj. nějaká ta pohádková vize oné jiskřičky morálního vědomí, přítomné v každém tvoření, jak se rozněcuje tvůrčím zápalem v obrovský žár tvorby spalující všechna ta břečťanová chapadla padoušství přisátá k lidskému tvoření a sající z něho mízu.

Dočetli jste úplné znění přednášky, která zazněla na Vlasteneckém setkání v Příčovech dne 10. 8. 2019. Jde o úryvek z knihy Bláhové snění o světě bez padouchů, kterou napsal Benjamin Kuras (titulek a mezititulky doplnila redakce). Autorovy knihy lze zakoupit se slevou ZDE.