Po oficiální oslavě červnového Dne památky obětí útěku a vyhnání (Gedenktag für die Opfer von Flucht und Vertreibung) jste kritizoval, že se hodně mluvilo o současných uprchlících a málo o vyhnancích minulých. Mluvila z vás závist?

V žádném případě. Jsem rád, že po mně hovořila Asma Abubaker Aliová, která uprchla z Afriky. Ale v německé paměti jsou deficity. Pro některé stále ještě není normální vzpomínat na vlastní oběti z období před 70 lety, nebo je jako oběti vůbec uznat. Řada lidí se dnes tváří, jako by upřímně cítila empatii k současným obětem – ale tytéž pocity třeba vůči Slezanům odmítá.

Není to třeba tím, že historie už se s vyhnáním Němců srovnala a politika se musí soustředit na řešení nových, aktuálních problémů?

Aktuální utrpení se nás vždy dotýká bezprostředněji a zasahuje nás silněji. Ale většinová společnost se o tehdejší příkoří nezajímala nikdy. Utrpení vyhnaných nebylo nikdy přiměřeně vyhodnoceno.

Vyhnání ale tématem bylo vždycky, a nejen v politice.