Mám za to, že si především musíme uvědomit, že zatímco francouzská oblast hovoří o civilizaci a jako její podmnožinu klade kulturu, německy hovořící oblast Evropy pracuje s pojmy kultura a civilizace jakožto spolu souvisejícími. Už v této dikci může docházet k určitému nedorozumění. Například v našem kulturním okruhu je zřejmé, že slovo civis, tj. občan, souvisí s civilizací, která konec konců odůvodňuje občanskou společnost i pluralitu.

Civilizace a kultura

Pro nás slovo kultura má těsnou souvztažnost s kultem. Vždyť latinské sloveso collo, collere, znamená obdělávat. Zemědělská kultura v oblasti tzv. Úrodného půlměsíce, který tvoří Mezopotámie a Egypt, kolébky lidské civilizace, má ve své křižovatce zemi, která je zdrojem biblického dění – Kanaán, (Izrael, Palestina). To, co nazýváme kulturou, souvisí úzce s kultem koncentrovaným u chrámu – od Sumeru přes Asýrii, Babylónskou říši, Persii, až po Egypt. Tato kultura není myslitelná bez stability a vytvoření státu jako takového. Zemědělské kultury pak od pradávných dob vládly ve světě až do 19. století. Chybou moderní doby pak bylo vytěsnění náboženství jako pramene a formotvorného prvku kultury a civilizace v tom smyslu, jak to chápal náš kulturní okruh. Pokus vidět náboženství jako fenomén, který fakticky není historicky zařazen, opomíjí stav, kdy kultura kočovníka v sobě nesla osobní vazbu: Bůh (numen personale) a člověk. Toto pojetí se stávalo často protestem proti lokálnímu božství (numen locale), a to jak proti zemědělské kultuře, tak proti zemědělskému kultu, tj. proti lokálním svatyním. Fenomén usedlého života pak formoval jak židovství, tak křesťanství, i antiku. Po rozpadu západořímské říše převládly nové prvky přistěhovalého obyvatelstva Evropy a výrazněji se uplatnila přítomnost osobního božství. V té době se rodí pomalu i náboženství islámu, náboženství nomádů, kteří podobně jako Hunové, Tataři a Maďaři vstupují do dějin. Historikové dokáží podat svědectví, jak se u těchto skupin vše podařilo. Jedinečný je určitě vznik maďarského státu se svatým Štěpánem a svatým Vojtěchem.

Nechci mluvit o přímém střetu civilizací, jak o něm píše ve svých studiích dějin Alfréd Toynbee či jeho žák Christian Dawson. Zmínění historici činí pokus postavit jednotlivá náboženství do kulturních cyklů, naproti tomu v marxistickém pojetí je snaha srovnat náboženství do jedné linie – vsjo rovno. Zjednodušeně se setkáváme v dějinách s osobním pojetím Boha, nebo neosobního božství či principu, kdy v určitých kulturách je bůh symbolickou bytostí, kterou člověk neovládá – spíše ona ovládá bezmocného člověka, který přijímá svůj osud. V antickém světě Řeků a okolních národů lidem i božstvům vládne Moirá – tj. osud.

V okamžiku usídlení izraelských kočovníků proměňuje se vnímání osobního Boha –(Jahve, to je Ten, který je) v místního Boha, který sídlí v Jeruzalémském chrámu. Přestože je tu zákaz zobrazování Boha, nebrání to Bibli, aby používala příměrů, v nichž jsou Bohu připisovány lidské vlastnosti. Vzniká tak pojetí osobního Boha, který je přítelem, který člověku přináší svobodu. Je to krásně vidět na předání desek Desatera, kdy má člověk na vybranou – buď se k němu svobodně přihlásí a volí život, nebo je odmítne a vydává se cestou nevedoucí k životu. Tento biblický myšlenkový svět se plně projeví u Ježíše Krista. V něm se Bůh stává jedním z nás. Novozákonní pojetí pak otevírá perspektivu trojjediného Boha, potlačuje jeho „autochtonnost“ a staví tak před nás Boha, který v listu Židům figuruje jako „filantropos“, tedy Bůh milující člověka.