Dne 27. června si připomeneme půlkulaté, 75. výročí popravy Milady Horákové. Jednalo se nesporně o jeden z nejodpornějších teroristických zločinů bývalého komunistického režimu. Všechny rozsudky, které byly vyneseny soudem v procesu s M. Horákovou a dalšími obžalovanými, byly vyneseny na základě vykonstruovaných obvinění a měly politické pozadí. Nerozhodl o nich ve skutečnosti soud, který byl v té době jen prodlouženou rukou totalitní moci, ale soud jenom přikryl předchozí politické rozhodnutí vedení komunistické strany. 

Kdo vlastně byla Milada Horáková?

M. Horáková byla názorově socialistkou, což stojí za připomenutí, zj.  pánům z české pravice, vládním činitelům, v čele s premiérem Fialou a provládním publicistům. Názorově s českou pravicí tedy neměla nic společné. Byla  jako reformní socialistka především političkou, která hledala konsenzus. A proto jednala s každým, s pravicí i s komunisty. To je důvod, proč byla v 30. letech tak úspěšná v administrativě pražského Magistrátu, kde působila v sociální oblasti. Ve 20. a 30. letech stáli v čele hlavního města republiky postupně dva národně socialističtí (ČSNS) primátoři. Nejprve to byl po dobu 15 let Karel Baxa a poté až do konce První čs. republiky Petr Zenkl. Zejména k P. Zenklovi, pozdějšímu místopředsedovi vlády a předsedovi ČSNS, měla M. Horáková politicky velmi blízko.

Jako velmi mladá vstoupila M. Horáková do Čs. strany socialistické. Tedy nikoliv do národně sociální strany (jak se někdy chybně uvádí), která existovala v letech 1897 až 1918. Tato strana se na březnovém sjezdu v roce 1918, na němž přijala radikální socialistický program, přejmenovala na Československou stranu socialistickou. Byla tak socialistickou, ale nemarxistickou stranou. V závěru 20. let byla tato strana přejmenována na Československou stranu národně socialistickou (ČSNS). A nejvýznamnější osobností této strany byl v té době její místopředseda a ministr zahraničních věcí Československa Edvard Beneš. S názvem ČSNS vydržela strana  až do října 1938, kdy ukončila v době Druhé čs. republiky svou činnost. Větší část jejích členů odešla do Strany národní jednoty a menší, levicovější část, do Strany práce. Do  Strany práce přešla také většina sociálních demokratů. Politická elita republiky se tak snažila zjednodušit politický systém státu, omezit intenzívní stranictví, které přispělo k pádu První republiky.

Milada Horáková pracovala po celá 30. léta na Magistrátu Prahy v sociální oblasti. Měla na starosti nadace a oblast péče o matku a dítě. Její politickou mentorkou byla národně socialistická senátorka Františka Plamínková, dnes bohužel téměř zapomenutá, která byla první předsedkyní Čs. rady žen. Plamínková byla první naší političkou, která se vážně zabývala v českých poměrech všestrannou emancipací žen. M. Horáková velmi úzce spolupracovala s Petrem Zenklem, který v 30. letech působil v pražské městské radě, právě v oblasti sociální. A od roku 1935 byl primátorem Prahy až prakticky do zahájení německé okupace.