František Kuba: Pokrytectví ve vztahu k migraci. Kde domov můj?

Přesto, stále rostoucímu množství lidí dochází, že se jedná o civilizační tsunami vyvolanou washingtonskými válkami a organizovanou zpravodajskými službami. Pulitzerovské aranžmá emociálních záběrů, především dětí, a naopak potlačení záběrů a dokumentárních výpovědí jiných, takzvaně nežádoucích, vytvořilo jakousi „maskovací síť“, která má zastírat jiná důležitá témata jako likvidační smlouvu TTIP – mezi washingtonským režisérem a komparsisty z Evropské unie.

Jednotlivé klapky, při natáčení tohoto posledního thrilleru pro civilizovanou Evropu vůbec, představují utajená kola jednání o kapitulující EU. Bezmocní diváci v národních státech, možná už brzy uvidí, a v reál-politice poznají, studené doteky transatlantického zla. Výroky politiků mohou třeba znít takto: už se opravdu nedá nic dělat, přinese nám to pracovní místa, prosperitu, „zjednoduší“ potravinový trh prostřednictvích GMO produktů, léků a jiných „pozitiv“.

Údajně nahnědlým xenofobům se může (zcela relevantně) jevit, že pomocnými režiséry tohoto řízeného patologického procesu v Evropě jsou neúnosný abstinent z Lucemburska Jean-Claude Juncker a ex-členka Freie Deutsche Jugend Angela Merkelová.

Pokud by někdo tato slova považoval za nedoložená, mohl by se seznámit s Junckerovými aktivitami v bankovním sektoru za posledních více jak dvacet let. Byl také premiérem lucemburského velkoknížectví. Nicméně z jeho tekutinového režimu, dost možná, pramení jeho entuziasmus při řešení závažných politických a společenských konfliktů a zřejmá podjatost vůči Rusku, coby světové velmoci, a do nedávna i klíčového trhu pro Evropu.

Leccos z toho naznačuje a potvrzuje videopřenos do přeplněného kinosálu v Jihlavě, kde virtuálně pobýval Julian Assange. Parlamentní listy pak přinesly shrnutí 30. října pod titulkem Julian Assange prozrazuje: Eurasie! Toho se USA nejvíce bojí. Proto je tu TTIP. A uprchlíci...

Co se týká „Mutti“ Merkel, tak o ní hodně vypovídá rozhovor, který vyšel 27. října v Parlamentních listech. Zde se zasvěceně vyjadřuje k současné situaci (a pramenům zla) Josef Bartončík, expředseda Lidovců, vyhnaný v roce 1990. Politik zde říká: „Nikdy nebyly naše šance tak mizerné jako dnes. Je to zcela jasně stav směřující k válce. Trubadúři to opentlují a vydávají za přirozený nutný proces. Pohled na lidský, mravní a mnohdy intelektuální formát většiny reprezentantů Západu včetně Evropy žádný optimismus nevzbuzuje.“ To tvrdí bývalý předseda Sněmovny lidu Federálního shromáždění Josef Bartončík.

Ale nejen to. Se současnou migrační, likvidační tsunami, se ztrácejí evropské židovsko-katolické kořeny.A přitom je třeba zásadně reagovat, v našem vlastním, existenčním zájmu! Lidové noviny přinesly 24. listopadu na straně sedm malou, ale důležitou zprávu pod titulkem Němečtí Židé chtějí snížit příliv běženců. Podle nich mnoho uprchlíků pochází z kultur, v nichž je pevně zakořeněna nenávist k Židům. „Pokud se počty běženců nesníží, bude stále těžší obhájit ve společnosti německé hodnoty,“ řekl deníku Die Welt předseda německé Ústřední židovské rady Josef Schuster.

Za naprosto zásadní lze v tomto směru považovat komentář Zbyňka Petráčka z téhož vydání pod názvemEvropa pod chmurami. I podnadpis je velmiaktuální Důležitější než potlačovat strach je přesvědčit lidi o strategii proti domácímu džihádu (str. 10).

Abychom alespoň v kostce pochopili, co nám „naše elity“ za zavřenými dveřmi přichystaly, tak se musíme vztáhnout k arabsko-izraelskému konfliktu. To nám do jisté míry umožní fragmenty z projevu Rona Prosora, izraelského velvyslance v OSN (na snímku nahoře) před Valným shromážděním (2014).

(…) Národům, které stále dovolují, aby zaujatost vítězila nad pravdou, říkám: „J’accuse.“ Obviňuji vás z pokrytectví. Obviňuji vás z dvojího metru. Obviňuji vás, že poskytujete legitimitu těm, kdo usilují o zničení našeho Státu.

Pane předsedo, stojím před tímto světem jako hrdý zástupce Státu Izrael a židovského národa. Stojím před vámi se vztyčeným čelem a vím, že pravda i morálka jsou na mé straně. A přece, stojím zde a vím, že dnes, v tomto shromáždění, se bude pravda převracet a morálka půjde stranou.

Když členové mezinárodního společenství hovoří o izraelsko-palestinském konfliktu, zdá se, jakoby veškerou logiku a morální průzračnost zahalil oblak mlhy. Výsledkem pak není realpolitika, nýbrž surrealpolitika.

Ron Prosor ale hovořil déle a sdělil fakta, která se nás bezprostředně týkají, zejména takzvaných „evropských hodnot“.

Pane předsedo, evropské národy prohlašují, že zastávají Liberté, Égalité, Fraternité – svobodu, rovnost a bratrství –, ale nic nemůže být vzdálenějšího pravdě. Často slýchám prohlášení evropských vůdců, že Izrael má právo existovat v bezpečných hranicích. To je velmi pěkné. Musím ale říci – má to pro mě stejný smysl, jako kdybych tu stál a prohlašoval, že Švédsko má právo existovat v bezpečných hranicích. Jde-li o otázky bezpečnosti, Izrael se na základě špatných zkušenosti naučil, že nemůže spoléhat na druhé – a určitě ne na Evropu.

Pokud si každý z nás zodpovědně vytvoří reflexe toho, co se stalo v Izraeli po druhé světové válce a děje se neustále, tak má v zásadě náhled na to, co nás čeká. Ovšem s jedním podstatným rozdílem. Izrael měl v minulosti velké státníky a vojáky jako Golda Meirová, Moše Dajan a další. I dnes představuje Benjamin Netanjahu, premiér Izraele, těžkou figuru na šachovnici soudobé diplomacie.

Stát Izrael měl vždy v čele osobnosti, my v Česku takové štěstí bohužel nemáme, protože personální politika se neprovádí u nás, ale v zahraničí. To poměrně vede často k úvahám, zdali mělo smysl utíkat z Rakousko-Uherské monarchie? Není to jen myšlenkový nepokoj u vynikajícího kreslíře a sběratele čepic Adolfa Borna.

Třeba dnes už jen těžko může někdo zodpovědně definovat zásadní rozdíly mezi Nečasovou a Sobotkovou vládou. Ale dá se to zlepšit. Jakýsi návod nám dávají meteorologické sloupky a chytré zastávky s časovými údaji z některých měst. Když spojíme tyto dva pojmy, tak se nám objeví budoucí Informační panely ČR, a to ve městech a obcích třetího typu.

Obsah panelů by mohl být tento. Stav zadlužení státu (částka i procenta vůči HDP), Kolik činí obslužnost státního dluhu, Stav vnitřního podfinancování ČR, Úbytek orné půdy od listopadu 1989, Stav srážek: ve srovnání dlouhodobým průměrem…

Samochvalné články členů vlády a jejich náměstků tak odpadnou a masmédia budou mít více prostoru na zachycení reality. Přirozeně, jedná se jen o teoretickou možnost, vzhledem k jejich majitelům, kteří drží basu se současným establishmentem. Protože napojení na státní rozpočet má své hmotné kouzlo. Ovšemže všichni tito milí a zainteresovaní lidé nekradou, jen usměrňují toky peněz daňových poplatníků ve prospěch všech. Některých však primárně a to v – míře víc než nebývalé.

V úvodním odstavci se hovoří o strastech běženců a jejich (prý oprávněných) nadějích (na náš úkor). Jenže, co se týká potřebnosti, tak ať začnou naši pravdoláskaři pravidelně chodit do hospiců, léčeben dlouhodobě nemocných, domů seniorů, azylových domů apod. Ať převezmou konkrétní záštity. Ať těm lidem dodávají ducha, když to tak dobře umí s mlčící většinou. Ať jim předčítají anebo alespoň s nimi sedí u kávy, třeba typu Trade Fair. Dokážou to? Nebo budou zase jen agitovat?

Kdy naposledy tito lidumilové bez hranic sami zapředli rozhovor s bezdomovcem, zeptali se na jeho potřeby a dali mu něco do dlaně (ne leták k 17. listopadu)? Máme ještě vůbec právo, každý z nás, my všichni, na svůj domov a sebeurčení?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.