Víme jen to, co si pamatujeme. A pravdivost této stále se opakující latinské moudrosti je pro naše pokolení téměř osudová. Z programového zapomínání se stal mutující gen, který, jak se zdá, je těžko odstranitelný z naší DNA.

A tak zapomínáme s bravurou žonglerů na vše nehodící se do klima doby, politiky, kultury a v nesmrtelnosti vlastní paměti uchováváme lukrativní události, myšlenky i přesvědčení a jen proto, protože je výhodné je opakovat, nejsou již dávno zapomenuty.

Ona Goebbelsem definovaná teze, že mnohokrát opakovaná lež se stává pravdu, pravdou nakonec je. Ať chceme nebo ne, je živá a živá bude, protože, vulgárně řečeno, jsme jejími strávníky i potravou.

A tento princip přežití, případně žití v jakémkoli ismu, v nás samých po věky existuje. A sám o sobě je až osudově jednoduchý. Zapomeneme věci nepříjemné a nehodící se pro klidnou existenci v našem čase a až, když je to finančně, kariérně a společensky výhodné, rozpomeneme se. Rozpomeneme se na to či ono a ve své podstatě je jedno, zda námi řečené je pravda nebo lež.

S přívlastky rudými, modrými, černými, s pěticípou hvězdou i obrácenou svastikou vsazujeme do nových kontextů staré věci tak, aby posloužily všemu a ke všemu.