Velké banky přicházejí jako houby po dešti s analýzami, že ačkoli náklady na záchranu eura rostou, pořád jsou prý výrazně nižší, než by přinesl rozpad eurozóny.

Obecně je v hlavách mnohých ustálený předpoklad, že investice do státních dluhopisů jsou jedny z nejbezpečnějších na světě. Jenže proč, když na rozdíl od investic do soukromého sektoru nejsou ve své podstatě ničím kryty, když stát do klasického konkurzu či exekuce jít nemůže? Protože zdrojem krytí jsou daně a ty stát vybírá od svých občanů ve své podstatě legislativním násilím pod pohrůžkou trestu. A jak známo, občan má proti mocnému státu při takovém chování minimální možnost obrany. Na jedné straně tak stojí občan, který platí daně pod sankcí, a na straně druhé stojí na občanech vydělávající finanční sektor, ke kterému se peníze občana dostanou cestou rozhodnutí občanem volených politiků skrze úroky a obsluhu stále rostoucího státního dluhu.