Dnes už sportovci dávno nejsou tím, čím bývali v dobách Emila Zátopka nebo Josefa Masopusta (a jistě bychom našli řadu dalších). Úcta, pokora, skromnost a morální příklad pro ostatní už tolik netáhnou. Ze sportovců se stali vlastně podnikatelé se sebou a chodící reklamní štíty a reprezentaci České republiky už řada z nich nezvažuje s ohledem na to, zda jim zázemí v České republice, kromě jejich vlastního umu, umožnilo být tam, kde jsou, ale mnohdy jen s ohledem na jejich vlastní prospěch. Přesto, když někdo z nich tragicky zemře, jsou lidé schopni vyjít ven bez ohledu na počasí, obsadit náměstí a zapalovat svíčky po tisících. Posíláme pro ně vládní letadla, hrajeme jim hymnu z ulic v přímém přenosu, stavíme pomyslné pomníky a politici se mohou přetrhnout, aby u toho byli a národ je viděl truchlit také.