Nedávno se touto otázkou zabývala i poslanecká sněmovna. Bylo řečeno mnoho slov, ne snad v jejich prospěch, ale v prospěch opatření přijatých komisí EU ohledně nich. Přibližně, stejný počet slov tato opatření kritizoval. Jsou vyslovována čísla o nárůstu jejich počtu příští a další roky, a že se musíme o ně nějak postarat. Stejně jako o naše spoluobčany, kteří se nedokáží nebo nechtějí starat sami o sebe a své rodiny přijatelným způsobem. Je nám stále dávána za příklad západní Evropa a někdy a někým jsme jako celek, nyní myslím občany ČR, označováni za rasisty, asociály, xenofoby a nevděčníky, když se tomu někteří z nás brání, či označují tento způsob pomoci zavedený nejvyššími představiteli EU za kontraproduktivní. Byly nám i promítány snímky a záběry o tom, jak občané států, kteří byli prvními členy EU, vítají tyto nové spoluobčany a skládají se na jejich potřeby. Občas pronikne zpráva, že ale i někteří z nich už ztratili to původní nadšení a chtějí se též přílivu běženců bránit. V současnosti se i začínají měnit některé zákony, které se týkají tohoto problémů. Ve prospěch běženců hovoří i známí umělci a další. Někteří i varují nejen před xenofobií, ale i fašismem, ke kterému my, normální lidé z ulice začínáme prý inklinovat.
Nedokážu pochopit, kam nás představitelé EU, někteří politici a rádoby filosofové či zaměstnanci tzv. humanitárních organizací vedou. Pokud je mi známo, ani jedna strana volená do národních nebo evropského parlamentu, neměla ve volebním programu, kterým získávala voliče, starost o běžence a spoluobčany žijící svým způsobem života. Také nevím, co bylo příčinou takového exodu běženců z Asie a Afriky do Evropy. Problémy, o kterých se tam mluví, jako počátečním popudu k cestě, tam trvají řadu let, někde desetiletí. Marně také hledám v historii něco podobného. Vyjma snad některého období stěhování národů.
Protože si zjevně neví, naši představitelé, ať států nebo EU, vůbec rady, nabízím jim, aby se šli podívat na pískoviště. Ano, opravdu myslím pískoviště. Tedy ohraničený prostor nějakou zídkou, naplněný prosetým pískem, nacházejícím se na dětském hřišti a přes noc zakrývaný nepromokavou plachtou. Je určený malým dětem ke hraní. Mohou si zde stavět hrady, mosty, bábovičky, cesty a kdoví co ještě, aniž by jim hrozilo nebezpečí zranění. Kolem pískoviště jsou lavičky pro maminky, popřípadě tatínky, těch dětí, dávající pozor a jsoucí jim k dispozici radou nebo pomocí v případě potřeby. V nejbližší blízkosti pískoviště je pak hřiště pro další vyžití na houpačkách, prolézačkách, domečcích atd.
Ono pískoviště a hřiště i s těmi lavičkami máme také před naším domem, který je v malém městečku v podhůří Orlických hor. Z balkonu našeho bytu, jsem již mnohokrát dění na pískovišti, za těch více než 30 let, co tu bydlíme, pozoroval. Nejprve si na něm hrály děti Čechů, Moravanů, Slováků, Romů, někdy i Poláků. Později přibývaly děti Vietnamců, Ukrajinců, Němců, Mongolů, Rusů, někdy i dalších z Evropy, ale i odjinud. Byly tu děti zdravé i s nějakým postižením, a kolem seděly jejich matky. Výjimečně otcové, nebo některý z prarodičů.
Na pískovišti, ale i lavičkách a hřišti kolem, byl a je zatím vždy zachováván řád. Těmi, co si zde hrají, ale i těmi, co na ně dohlíží. Domluví se bez tlumočníků. Nemají tu ani asistenty, ani poradce, ani je nehlídají policisté. Dokáží si půjčit hračky a zase je vrátit, před odchodem aspoň z většího uklidit a zakrýt pískoviště plachtou. Občas se některé dítě uhodí, rozpláče a většinou je tišeno nejbližším dospělým. Stejně je napomínáno dítě s agresivními sklony. Nepamatuji se, že za ta léta by došlo k něčemu, co by někomu z nich zabránilo další den zase přijít a pokračovat s ostatními ve hře. A to už je tu další generace. Kdysi děti, nyní rodiče a dodržují staré zvyky. Rozdílem je pouze zvětšení pískoviště a pokrytí zídky dřevem. Ale řád a vzájemné pochopení je tu stále. Spočívá v tom, že se všichni chovají stejně, mají stejná práva k hraní a užívání a stejné povinnosti k úklidu a respektování práv druhých. Žádné z dětí tu není protěžováno, a tak si nějak na vše navykly a předávají tento řád další generaci.
Proč to zde jde a jinde nikoli? Patrně proto, že ty maminky dobře vědí, že je těžší a složitější něco nového vytvořit, než to poškodit nebo roztřískat. A od malička k tomu vedly i své děti. Z jakého důvodu jsou k nám pronášeny plamenné výzvy, nebo jsme označováni skoro za nelidské stvůry, pokud se vyslovíme proti některým opatřením, o kterých ví takřka každý, že nemohou fungovat, vyjma jejich tvůrců? Proč je nám dávána za vzor stále západní Evropa, když víme, že tam lidé mají praktické tytéž výhrady a ve většině nejsou touto situací vůbec nadšeni? Komu je prospěšné, aby se nemluvilo vůbec o příčinách tohoto útěku z vlasti do Evropy, ať už je rodnou zemí, kterákoliv ve Středomoří, Africe a Malé Asii. Médii nabízená vysvětlení snad neberou vážně ani ta média. Z jakého důvodu máme trpět za něco, co několik hlupáků v těchto oblastech rozpoutali ve snaze po větší moci a vyšším zisku, a nyní si s tím neví rady.
Nechci nyní rozebírat nálepky, kterými jsou lidé zahrnováni. Ale bylo by dobré, kdyby ti, co překřikují ostatní, si někde zjistili, co solidarita, pomoc, humanita, fašizace, rasismus atd. opravdu ve skutečnosti znamená. Proto jim navrhuji, aby si přestali hrát na dospělé a moudré a místo toho se šli podívat na některé pískoviště nebo dětská hřiště, kde by jim předvedli, jak se to má opravdu dělat, aby to k něčemu bylo.
JUDr. Ivan Jordák, Letohrad
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
