Na webu jsem objevila článek Jaroslava Vyleťala, týkající se nového filmu Václava Marhoula Nabarvené ptáče. Přestože film ještě nebyl uveden v kinech, vzbuzuje už, myslím předčasně, kritické připomínky. Vyleťal ve svém textu napadá následující režisérův veřejný výrok o literární předloze filmu, jejímž autorem je Jerzy Kosiński: „Evropa bude čelit tomu nejzákladnějšímu, co ta knížka nese jako poselství, což je strach z odlišnosti a ten strach vzbuzuje agresivitu“. Vyleťal namítá, že jde o „velice diskutabilní tvrzení. Strach z odlišnosti vzbuzuje často jen nedůvěru a opatrnost. A opatrnost je matka moudrosti. Někdy naopak odlišnost vzbuzuje zájem o nové a cizí. Stává se ovšem, že pokud jdete do hloubky, poznáte, že ta odlišnost někdy není tak ‚nádherná‘ a že se za ten zájem platí životem či zdravím.“ (Původní článek je k přečtení ZDE)
Čím víc se tvůrce „odváže“
Mně připadá, že jde o přehnaně složité diskuse, vedené ale, což je hlavní, o politice, a nikoliv o vlastním filmu, který se navíc ještě nepromítá. Z Marhoulova snímku jsem viděla pouze ukázky a působily na mě dost nepříjemně. Rozhodně však nesouhlasím s tím, že by nás kdokoliv měl posuzovat podle filmu, jak tvrdí Jaroslav Vyleťal. Film je přeci vždy umělecká licence. Já naopak v kině obdivuji nereálnost a fantazii. Čím víc se tvůrce „odváže“, tak je to lepší. Příkladem jsou třeba Tarantinovi Hanebný pancharti. Častokrát je právě srovnávání se skutečností cesta do pekel, což se týká třeba diskuse kolem románu Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně či filmu o malíři Gerhardu Richterovi nazvaném Nikdy neodvracej zrak. Film nemusí být přesný, ale pokud dokáže diváka pohnout k tomu, že si třeba k tématu více načte, tak má smysl. Například po zhlédnutí švédsko-finského filmu Moje matka jsem byla schopná si načíst historii finsko-sovětské války. Podle mě je svoboda umělce nejdůležitější hodnota.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
