Zbyněk Fišer byl, jaký byl, a jistěže filozof, nicméně koncem života prozřel či upadl do skepse. Lidé jsou - ve své většině - hloupí, uvědomoval si nad veškerými svými spisy, které pochopitelně smysl nedají všem, nýbrž pouze někomu...

Otázkou ale je, zda dokonce i Bondy nešel v životě „cestou nejmenšího odporu“. Při pohledu zvenčí ovšem ne, zatímco masy dozajista ano. Jen jedinci cestu nejnižšího odporu obcházejí, aniž jsou „venku“ slisováni, a máme k dispozici cesty široké a vyšlapané, ale i stezky. Jiný klasik než Egon Bondy to napsal a radil „hlavní tahy“ ignorovat; například i můj otec měl ta slova stále před očima pod sklem svého pracovního stolu. Do značné míry se jimi řídil a ptám se: Doplatil na ně? Nedoplatil?

Nevím, ale těžko věřit, že si vybírání může dovolit naprosto každý. Mnozí a přemnozí v reálu nemají na výběr. Tíha nutnosti není fikce. A to ve svém díle chápe i polský filozof Ryszard Legutko (*24. 12. 1949 v Krakově).

V osmdesátých letech vydával tento muž samizdatový časopis Arka, roku 1991 se habilitoval prací Kritika demokracie v Platónově politické filozofii, vyšly mu knihy Spory o kapitalismus (1994), Tolerance (1997), Traktát o svobodě (2007), Esej o polské duši (2008, česky esej vyšla ve výboru Legutkových esejů Ošklivost demokracie, 2009), Triumf průměrného člověka (2012) a Sokrates (2013). Roku 2005 kandidoval do senátu za stranu „Právo a spravedlnost“, stal se pak ministrem školství. Opakovaně se dostal do Evropského parlamentu a těžko říct, jak by si Evropa vedla, kdyby v tom parlamentě pracovali pouze osobnosti jako Legutko.

V Triumfu průměrného člověka jsou v šesti kapitolách Dějiny, Utopie, Politika, Ideologie, Náboženství a Člověk analyzovány PŘEKVAPIVÉ podobnosti socialismu a liberální odnože demokracie.