Mnichov dodnes rezonuje. U nás se obvykle vzpomíná na to, zda jsme se měli Německu bránit. Situace na Ukrajině ale vrací do naší diskuse Mnichov mnohem více jako příběh tragédie tzv. appeasementu ústícího ve zradu spojence. 

Tamní válka přízrak Mnichova vyvolává nejednou podobností dilematu zemí, které Ukrajině pomáhají, a které na tehdejší konferenci soudily ČSR. Mezi ty dnes vlastně patříme. Nejspíše proto se právě u nás Mnichov stal doslova politickým zaklínadlem. Moudřejší by ale bylo Mnichovem tolik nemanipulovat (nedezinformovat?).

Loajalita oběti

Mnichov přitom určitě není zdaleka jediným dějinným poučením a podmíněním, z něhož Češi ve vztahu k Ukrajině čerpají. S Ukrajinou přirozeně soucítíme jako menší národ, který často ztrácel samostatnost a o němž rozhodovali jiní. A ačkoli až příliš často zapomínáme na to, jak moc jsme sami, rádi a dobrovolně udělali pro to, abychom se do sovětského područí dostali, máme s Rusy, Ukrajinci a dalšími národy někdejšího SSSR zkrátka svou velmi neblahou zkušenost. Mnichov je ale magický, manipulace a nálepkování právě s tímhle vnitřně složitým pojmem protivníky paralyzuje. V sovětském arzenálu našich historických karambolů nic takového nenajdeme, a dnes už to jiné určitě nebude.