Jan Panocha: Základní příjem (pro matky) jako past. Polemika se Zbyňkem Hutarem

28.01.2019 9:31

Aby lidé nevycházeli pořádně jen s platem, je třeba od nich odčerpávat přebytečné peníze. K tomu mohou posloužit pobídky pro mamutí firmy a dotace. Pro socialistické strany nepředstavuje ohrožení hrstka miliardářů, ale situace, kdyby si skoro každý našetřil milion.

Jan Panocha: Základní příjem (pro matky) jako past. Polemika se Zbyňkem Hutarem
Foto: Hans Štembera
Popisek: Ilustrační foto.

Po Evropě i u nás jsou občas slyšet nápady volající po zavedení základního (nebo též nepodmíněného či garantovaného) příjmu, čímž se myslí konstantní peněžní částka, pravidelně vyplácená každému občanovi, bez ohledu na cokoliv dalšího. Na druhé straně se zvažuje, že by tak zároveň mohly být zrušeny některé, případně všechny sociální dávky, nebo dokonce důchody. Dávky by tak zanikly včetně předpisů, úředních míst, zatěžování žadatelů studováním předpisů a chozením na úřad. Zároveň by ovšem zmizely možnosti žadatelů podvádět nebo vykonávat nátlak, úřady by už naopak nemohly dělat obstrukce. Od nápadů se přešlo k předvolebním slibům, které tento měsíc splnila italská vláda v určité okleštěné podobě, což bylo i u nás bohatě faktograficky medializováno. Už samy italské sliby přiměly Zbyňka Hutara, aby na stránkách Parlamentních listů prosazoval omezení základního příjmu pouze na matky mj. s odůvodněním, že muži jsou trubci a zlenivěli by (viz https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Zbynek-Hutar-Hnuti-peti-hvezd-chce-zakladni-prijem-pro-vsechny-Mel-by-ale-slouzit-pouze-matkam-527293 ), mě pak širšímu zamyšlení ve smyslu nejobsáhleji pojaté formy základního příjmu, kde především hledám odpověď na klasickou otázku „Cui bono?“, tedy komu vlastně by vše bylo ku prospěchu.

…aby si lidé plnili sny, v nichž jim překáží život zaplněný prací

Nebudu fantazírovat, jak zařídit příjem lidí v budoucnu, až jednou budou téměř všechnu práci vykonávat roboti. Tahle situace Čechy netrápí a ještě dlouho trápit nebude. Dokladem budiž „hlad“ firem po zaměstnancích, včetně tlaku na obsazení málo kvalifikovaných míst, jako jsou například skladníci a pokladní v samoobsluhách. Potom je otázkou, čemu by základní příjem měl sloužit. Snížení výdajů veřejných rozpočtů? Měl by snad zajistit, aby měl každý na lacinou ubytovnu, základní jídlo a oblečení z charity? Aby se občané méně báli propuštění z práce a projevovali víc odvahy ve svých názorech? Či aby si lidé plnili sny, v nichž jim překáží život zaplněný prací? Výše základního příjmu by se odvíjela od stanovení příslušného účelu. Mezi země, které svůj rozpočet dokážou naplnit vývozem surovin nebo pronájmem území, Česko nepatří. Proto všechny peníze, co rozdá, musí předtím vybrat na daních, na něž nevyhnutelně někdo musí vydělat.

Náklady na provoz Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) a jeho úřadů vyplácejících dávky (včetně platů a pojištění úředníků) byly za rok 2017 zhruba 18,5 miliardy Kč ročně. Vycházel jsem ze státního rozpočtu a kapitoly MPSV, viz: http://monitor.statnipokladna.cz/2017/statni-rozpocet/kapitola/313 ). Například úřad práce ovšem nevyplácí jen dávky, ale zabývá se také zprostředkováním zaměstnání a rekvalifikací. Úspora za úřady se tedy dá očekávat ještě o něco nižší. Při současném počtu obyvatel Česka, který „lehce“ převyšuje deset milionů občanů, by základní příjem pro všechny ve výši současného životního minima 3410 Kč měsíčně vyžadoval ročně z veřejných rozpočtů výdaj přes 410 miliard Kč. Pro porovnání: v roce 2017 činily starobní, invalidní a všechny ostatní důchody dohromady 404 miliard Kč, všechny ostatní dávky dohromady jsou vyčíslitelné na 108 miliard Kč. 584 miliard Kč, tedy necelá polovina státního rozpočtu, byly celkové výdaje na sociální věci a politiku zaměstnanosti.

Že je něco jednodušší, ještě neznamená, že je to hospodárnější

Jak jde vyjít s 3410 Kč měsíčně, si představím těžko. Kdyby veškeré peníze na sociální zabezpečení a zaměstnanost padly na základní příjem, činil by cca 5780 Kč. Z uvedené částky je asi možné žít lépe než bezdomovec a byl by tak dosažen nejnižší smysluplný účel základního příjmu. Stalo by se tak čistě teoreticky za cenu ožebračení důchodců. Starobní důchody nejsou velká sláva, přesto jsou typicky mnohem vyšší. Málo bohatí lidé by v takovém hypotetickém modelu neměli peníze, aby doma pečovali o své nemohoucí blízké. Invalidé by zaplnili už tak plné léčebny a nemocnice, protože jinou možnost by měli jen zemřít. Pro jak velkou část lidí by jistota 5780 Kč znamenala, že by se přestali bát vyhození z práce a objevili v sobě odvahu, nebo jim dokonce umožnila plnit si své sny, nevím. Jsem však přesvědčen o tom, že by stačila mnohým „smažkám“ a „huličům,“ bydlícím po squatech a u rodičů.

Zjednodušení systému sociálních dávek by bylo ohromné, ale úspora ve veřejných rozpočtech žádná, či ještě menší. Že je něco jednodušší, ještě neznamená, že je to hospodárnější. Odlehčeným příkladem může být vývoj spalovacích motorů. Stávající systém sociálních dávek může fungovat ze současné výše vybraných daní a pojistného jen proto, že z něj nečerpají všichni a pořád. Miliardy, jež spotřebuje na vlastní provoz a nedojdou tak jako dávky a služby klientům, jsou nízké jednotky procent. To na charitu není tak špatné a sociální stát je s trochou nadsázky všeoborová celoplošná povinná charita.

Teprv až zarazí vyvádění miliardových zisků…

Pro lidi s vysokým platem, ale zároveň vysokými výdaji (např. hypotékou), by nahrazení nemocenské a podpory v nezaměstnanosti základním příjmem představovalo komplikaci. Tyto dávky jsou úměrné k platu, základní příjem by ale nebyl. Nemoc nebo ztráta zaměstnání by pro ně znamenaly větší propad příjmu. Buď by to „riskli,“ nebo by se museli soukromě pojistit.

Nejspíš by však základní příjem šel zavést ne místo, ale navíc ke stávajícímu sociálnímu systému. Bylo by nutné drasticky zvýšit výběr daní. To by umožnilo i vyšší základní příjem, avšak odůvodňování základního příjmu zjednodušením a šetřením by způsobilo pokles posledního zdání věrohodnosti. Mohlo by to jít snadno tak, že by se každému s vlastním příjmem sebraly z jedné kapsy nějaké peníze a zároveň úplně každému by se do druhé kapsy strčil rovný podíl ze sebraných peněz. Jde o holé přerozdělování, nejjednodušší socializmus, co na jedné straně bere, kde může, a na druhé se ani nesnaží rozlišovat sociální potřebnost příjemců svých dávek.

Proč by nefungovalo zvýšení spotřebních daní, píše Zbyněk Hutar v kapitole Úkoly z divoké početnice ve svém článku, který jsem zmínil a odkaz na něj uvedl výše, v úvodu tohoto textu. Prostředky by se též mohly získat cestou zvýšeného výběru daní od firem. Do hledáčku se v této souvislosti nabízejí zejména ty, které z Česka vyváží miliardové zisky. Od politiků, co si zkouší koupit voliče, by však bylo úctyhodnější, kdyby se jim první podařilo tohle, a až potom mluvili nahlas o základním příjmu.

Víte, jaký je ideál socialistických stran?

Odpověď na položenou otázku je následující. Je to stav, kdy voliči sotva vyjdou s platem, jsou závislí na státu a zároveň nemohou dobře žít jen ze sociálních dávek, protože hospodářství se zatím neobejde bez toho, aby pracoval masivní podíl lidí. Aby lidé nevycházeli pořádně jen s platem, je třeba od nich odčerpávat přebytečné peníze. K tomu mohou posloužit pobídky pro mamutí firmy a dotace. Pro socialistické strany nepředstavuje ohrožení hrstka miliardářů, ale situace, kdyby si skoro každý našetřil pro všechny případy milion (tady pomáhá socialistickým stranám také inflace). Posloužit ale může i šikovně navržený základní příjem, co rozdá víc peněz budižkničemům.

Zbyněk Hutar navrhl základní příjem pouze pro matky, respektive pro rodiče pečujícího o dítě. Měl by usnadnit rozhodnout se pro to mít děti. Většina lidí ve svém životě ovšem pečovala, pečuje, nebo bude pečovat o dítě, příjem by tak v určitém smyslu byl všeobecný. A protože by nebyl občanovi vyplácen celý život, ale jen v období, kdy by se staral o děti, by byl méně nákladný. Fungovalo by to tak? Podle statistiky Českého statistického úřadu (viz https://www.czso.cz/documents/10180/61601872/160021183a.xlsx/f065511e-b5af-46b4-9b3e-17f397ee0e27?version=1.0 ) je v domácnostech s vyššími příjmy na osobu menší podíl dětí. To není překvapující: Když se pracujícím lidem narodí dítě, přibude jim v domácnosti osoba, která „produkuje“ leda dávky a zvýhodnění na děti, což je příjem menší než i nízký plat. Logicky se u takové domácnosti sníží příjem na osobu. Situaci znázorňuje níže uvedený graf č. 1.

Zdroj: Jan Panocha

Je u domácností s nižším příjmem na osobu tento příjem způsoben jen nižším podílem v nich pracujících lidí? Budu předpokládat, že kromě dávek, důchodů a zvýhodnění na děti jsou výdělky pracujících jediným příjmem domácností.

Udělám teď myšlenkový pokus, kdy z domácností zmizí kromě pracujících všechny ostatní osoby a s nimi dávky, důchody (pracující důchodci mi v tom ovšem „haprují“, ty z té statistiky nezjistím) a zvýhodnění na děti. Zůstanou jen pracující se svými výdělky. Budou pak všichni pracující v průměru stejně bohatí, bez ohledu na to, v jaké domácnosti předtím byli? Ozřejmuje to následující graf č. 2.

Zdroj: Jan Panocha

Když se počítají jen pracující, příjmy na člena domácnosti se hodně vyrovnají. Ale ne úplně. Výdělky pracujících ze skupiny domácností s nejnižšími příjmy na osobu jsou nižší, dál jsou skoro konstantní, a u tří skupin domácností s nejvyššími příjmy na osobu zase rostou. Nejvíc dětí mají nejmíň vydělávající lidé. Šlo by namítnout, že kvůli dětem nemají dobrou práci. Nevím. Existují školky a družiny. Nepracujících osob, co by mohly hlídat děti, mají v domácnostech také víc, než je v hodně bohatých domácnostech. Na opačném konci bezdětní lidé pravděpodobně lpí na své vysoké materiální úrovni.

Hutarova představa bezmocných žen ohrožených rozvodem je přehnaná

Kdyby byl základní rodičovský (mateřský) příjem, jak ho zkonstruoval Zbyněk Hutar, stejný pro všechny, motivoval by nejvíc „nepřizpůsobivé“ a nejmíň bohaté. Že potomci nepřizpůsobivých zachrání hospodářství a důchody, je představa hodná socialistů, co berou lidi v režimu „kus jako kus“. Kdyby se peníze vybíraly ode všech bezdětných s příjmy a vyplácely tak, že by nejvyšší rodičovský příspěvek dostávali rodiče s nejvyššími výdělky, pak by možná základní rodičovský příjem „nějak“ fungoval, ale chudým pracujícím by se takové poměry asi nelíbily. Jako nejnadějnější vidím možnost, že by se peníze nepřelévaly mezi bohatými a chudými. Bezdětní bohatí by přispívali vysokou částkou na děti bohatých rodičů, bezdětní se středními příjmy střední částkou na děti rodičů se středními příjmy a bezdětní chudí malou částkou na děti chudých rodičů.

Napadá mě ještě malá poznámka k rozvodům v naší republice: statistika za rok 2017, prezentovaná zde: https://vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/index.jsf?page=vystup-objekt&z=T&f=TABULKA&katalog=30845&pvo=DEMD130062-5-1&c=v3~11__RP2017QP4 ukazuje, že z celkového počtu 25 755 rozvodů bylo 44 % na společný návrh manželů, 36 % na návrh ženy a jen 20 % na návrh muže. Můžu se uchýlit ke konstrukcím typu, že ženy na sebe dobrovolně vzaly zodpovědnost za rozpad manželství nebo že muži donutili ženy k návrhu na rozvod. Nejjednodušší varianta však je, že představa bezmocných žen ohrožených rozvodem, kterou maluje Zbyněk Hutar, je přinejmenším přehnaná.

Psáno pro Parlamentní listy

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…