Jan Vítek: Nač jsme tam byli (literárně k 64. výročí uzavření mírové dohody v Koreji)

27.07.2017 13:46 | Zprávy

V Koreji umlkla děla! Je tomu 64. roků, co tato zpráva obletěla svět. V pondělí 27. července 1953 byla v narychlo postaveném dřevěném přístřešku na území nikoho nedaleko Panmundžomu podepsána dohoda o příměří, která ukončila tříleté krveprolití, v němž zahynulo víc jak tři miliony neozbrojených obyvatel.

Jan Vítek: Nač jsme tam byli (literárně k 64. výročí uzavření mírové dohody v Koreji)
Foto: pixabay.com
Popisek: Památník korejské války v Soulu

Dozorčí komise neutrálních států, složená ze zástupců Švédska, Švýcarska, Československa a Polska, měla dohlížet na to, aby válčící státy – Severní Korea a Čína vs. Jižní Korea a USA – nezvyšovaly svůj vojenský potenciál nad stavem, který měly na konci války. Inspektoři komise kontrolovali na hranicích odsun a přísun jednotek a materiálu podřízený systému muž za muže a kus za kus. Obě strany švindlovaly. O jedné inspekci nočního vlaku v severokorejském Sinidžu je tento příběh.

K namátkové kontrole, která mohla zapříčinit zhroucení příměří došlo v Sinidžu, hlavním přechodu na čínsko-korejské hranici, kam nás dovezl speciální vlak sestávající ze dvou vagonů. V prvním byla kuchyňka s jídelnou, dva kuchaři a šest severokorejských vojáků. V druhém jsem byl já a spojař rotný Čeněk Šiška. Tentokrát nás nedoprovázel zástupce, alias očko, jeden z andělů strážných naší vojenské kontrarozvědky. Na severu nehrozilo, že bychom podlehli kapitalistickým svodům, či nedej bůh, zběhli.

Mým protějškem byl švýcarský kapitán Alex Schindler, kterému se říkalo Mafián, protože neustále nosil tmavé sluneční brýle. Byl to takový divný brouk, moc toho nenamluvil a s nikým se nebratřil. Za celý měsíc, co jsme byli spolu v Sinidžu, mě pozval na večeři jen jednou.

Naše veškerá činnost spočívala ve dvou inspekčních výjezdech týdně. Dostali jsme od severokorejského velení písemné hlášení, že v určitou hodinu přijede do Sinidžu vlak s tolika a tolika vagony a v nich bude tolik a tolik střeliva, granátů, minometů, tanků nebo mužů v množství a počtu odpovídajícím řádné výměně materiálu a personálu. Hlášení předal styčný důstojník buď Mafiánovi nebo mně, podle toho, který z nás v ten daný týden velel inspekční skupině. Pak jsme konali svoji povinnost. Oznámili jsme, že chceme vlak prověřit a požádali jsme o dopravu a doprovod. V určenou dobu stály před našimi ubikacemi dva gazíky. V prvním byl styčný důstojník a tři ochrančíci. Druhý byl pro nás. Když jsme dorazili na nádraží, které tvořilo pár narychlo postavených přístřešků, vlak už byl odstaven na vedlejší koleji, dveře vagonů byly otevřeny a před nimi stál voják s kalašnikovem. Podal nám přesný seznam všeho, co vagon obsahuje. Vlezli jsme dovnitř, abychom se přesvědčili, že seznam souhlasí s obsahem. Pak jsme šli k dalšímu vagonu. Když jsme skončili s posledním, podepsali jsme styčnému důstojníkovi dokument o provedené inspekci. Potřásli jsme si s Mafiánem ruce, zasalutovali, a jeli na ubikaci. Sepsal jsem krátké hlášení, které rotný Šiška předal radiem do Panmundžomu. Jednou týdně  jsme udělali přepadovku, o níž rozhodl ten z nás, kdo měl v tu dobu velení. Dostávali jsme od styčného důstojníka každý den hlášení o příjezdu všech vlaků a z něho velitel vybral buď osobní nebo nákladní vlak, ohlásil že uděláme namátkovou kontrolu a požádal o konvoj. U nákladních vlaků jsme nechali otevřít pár vagonů, abychom se přesvědčili, že neobsahuje žádný kontraband, u osobních vlaků jsme zjišťovali, zda nepřevážejí neohlášené jednotky. Sepsal jsem o přepadovce hlášení pro Panmundžom, a bylo vymalováno.

Kromě cest na nádraží a zpět jsme nevytáhli paty. Měli jsme domácí vězení, ale v korejském „konfortu“, jak jsme ironicky říkali.  V porovnání s chatrčemi a zemljankami většiny místního obyvatelstva jsme skutečně žili v přepychu. Měli jsme každý svoji ložnici, malou jako vězeňskou kobku, a přes den jsme se nudili v prostorné místnosti, která nám sloužila jako kancelář a radiová centrála. Korejští houseboyové obsluhovali velká litinová kamna tak horlivě, že jsme mohli být jen v košilích. Také nám nosili studenou a teplou vodu v objemných konvicích pomalovaných červenými s fialovými květy ibišku, který Korejci odedávna nazývají „věčnou květinou“, protože jeho keř je nezničitelný. Můžete jej ostříhat na mrť, vždy znovu vyroste a vykvete.

Tento článek je uzamčen

Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PL

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

Článek obsahuje štítky

Vítek , Korejská válka

autor: PV

MUDr. Zdeněk Hřib byl položen dotaz

Veřejná doprava

Dobrý den, když tak myslíte na ekologii, proč v Praze není hromadná doprava pro všechny zdarma?

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:
style="min-height:300px;"> reklama
Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Jan Campbell: BRICS, výsledky a výzvy

12:17 Jan Campbell: BRICS, výsledky a výzvy

Předpokládám, že většina čtenářů ví, že BRICS je akronym pro označení uskupení původně čtyř zemí, Br…