Jaroslav Štěpaník: Zástupy uprchlíků v Evropě vypovídají něco o sebezáchově

22.09.2015 21:17

Do zbytečně kontroverzní a kontraproduktivní, celospolečenské diskuse o problému imigrantů sotva lze přinést co nového. Množství vyslovených a publikovaných názorů však potvrzuje jeho závažnost.

Jaroslav Štěpaník: Zástupy uprchlíků v Evropě vypovídají něco o sebezáchově
Foto: Peter Števkov
Popisek: Pochod imigrantů

Rozdílné názory by mohly najít shodu v tom, že převážná část českých občanů vnímá potřebu pomoci a je připravena ji potřebným poskytnout.

Institut azylu vymezuje kategorie osob, jimž je určen. Jak to však při dělení běženců na azylanty a ekonomické imigranty v praxi bude, zůstává velkou neznámou. Je otázkou, zda do řešení by neměl vstoupit i jiný institut, umožňující dočasný pobyt, při návratu do výchozí země, po normalizaci situace ve vlasti dnešních běženců. Zde by byla na místě vážná diskuse. Masivní imigrace připomínající stěhování národů, je naprosto novou situací, vážností přesahující současnost.

Zaráží, že ti, kteří by měli být jistou duchovní elitou národa, nebo se za ni považují, řeší problém spíše okrajový, navíc velmi jednoduše. – Chybu spatřují v čecháčkovské xenofobii a ve vládě, odmítající přijmout kvóty uprchlíků dle rozdělovníku EU.

Kritizovat vládu v tomto bodě je v podstatě absurdní. Ta si zkrátka nechce nechat diktovat, jedním dechem však dává najevo, že vlastním, dobrovolným rozhodnutím určenou kvótu může přečíslit.

Xenofobie jako národní rys je nálepkou, spíš řečnický trik, než tvrzení podepřené věcnou argumentací. Pokud vůbec možno hovořit o „národních rysech", pak snad o jisté obezřetnosti, rozvážnosti, chcete-li: opatrnosti, postojů plynoucích jistě i z historických zkušeností. Takové vlastnosti však v daném kontextu nemusí být na škodu.

Nemyslím, že náš tzv. „obyčejný či malý český člověk" nemá dostatek informací i schopností k jejich střízlivému posouzení. Zdá se, že citlivě a realisticky vnímá, jakými problémy je provázena asimilace příchozích z jiného kulturního prostředí v západních zemích. Naše „vývojové opoždění" způsobené uzavřeností za minulého režimu, přináší i výhodu. – Možnost poučit se z chyb sousedů. Neopakovat je v zájmu třeba i dobře míněných idejí. Zatím tak nečiníme. Máme také domácí zkušenosti. Třeba, jak je oboustranně složité vytvářet produktivní a spokojené soužití většiny a rómské menšiny. Obě entity přitom dlouhodobě společně obývají jedno teritorium.

V každém národě existují jedinci a skupiny ostře nacionální i rasistické, které za určitých společenských situací a dějů nabývají na síle. Češi se v tom neliší od jiných, rozhodně tu však nehrají prim. Nepodložené nálepkování skutečným extrémistům nahrává.

Každá sociální skupina má různou míru propustnosti, vždy však jisté vymezení proti skupinám jiným. Mírou otevřenosti vůči širší společnosti se skupiny liší, ani tu spíše uzavřenější však proto nelze považovat za xenofobní. Možná si jen více uvědomuje rizika s přílišnou propustností spojená, která mohou vést ke ztrátě vlastní identity. Také meze vlastních schopností a možností po příjmu většího počtu nových členů.

Jsou rodiny, které přijmou cizí dítě ke svým formou adopce či pěstounské péče. Takovým (bude jich vždy menší část) náleží úcta a uznání. Předpokladem úspěšného začlenění je i zde nejen citový vznět, ale také racionální rozvaha. Dost lidí tuší nebo ví, že by z různých příčin takovou roli prostě nezvládli. Mnozí volí pomoc potřebným příspěvkem charitativní organizaci. Většina asi zůstává stranou. Ani tu však nelze obviňoval z netečnosti a již vůbec ne z xenofobie.

Jsou i rozdíly při volbě a přijímání cizího člena do rodiny. Mnozí by nejraději dítě bílé, zdravé, chytré, milé a hezké. Ani jim bych předem nedal nálepku xenofobů a rasistů. Každá „maličkost", kterou se příchozí odlišuje od většiny, zvyšuje i tak vysoké nároky i nebezpečí, že adaptace v nové rodině nemusí být úspěšná. Potud příklad z jiné oblasti, ne však od věci.

Od rodiny jako základní jednotky je v podstatě odvozeno každé další společenství. Tedy i náš stát a Evropská unie. Otevřenost platila dosud uvnitř hranic. Nyní panuje bezradnost a propustnost univerzální. „Soustátí" jako by mimovolně vymizelo. To je vážnější problém než kvóty či dobrovolnost při dělení uprchlíků. Zde jde jen o okolnostmi vynucené řešení aktuální situace, připomínající stěhování národů. Co bude dál?

V současné situaci je myslím většina občanů, stejně jako vláda, která tak opakovaně proklamovala, připravena maximálně přispět materiálními, finančními i dalšími prostředky k řešení problému tam, kde vznikl, kde ho lze koncepčně řešit a stejně tak se zúčastnit ochrany vnějších hranic EU. Zde je myslím mezi prezidentem, vládou a většinou občanů shoda.

Evropa je povinována svým tradicím humanismu a otevřené společnosti, ale také svým občanům a jejich budoucnosti. Afriku a Asii postupně přestěhovat do Evropy nelze. V nejnuznějších podmínkách tam ostatně zůstali ti, vyžadující pomoc asi nejvíc. Na riskantní cestu do Evropy neměli peníze pro pašeráky a nejspíš ani potřebnou fyzickou a psychickou sílu.

Při pohledu na zástupy uprchlíků valících se Evropou se člověka zmocňuje soucit. Zejména s matkami a dětmi, které se vydaly na dalekou a nejistou cestu. V televizních záběrech však převažuje množství mladých mužů v plné síle. Vytouženého cíle – Německa se štědrou náručí a dalších bohatších evropských zemí, se při střetu s překážkou dožadují někdy velmi důrazně.

Situace v Syrii, a nejen tam, je nepochybně velmi složitá a komplikovaná. Přesto vyvstává otázka, proč mladí, silní muži, plni vitality hromadně opouštějí, zemi, kde se narodili, mají letité kořeny a bez boje přenechávají svou vlast nepříteli, který ničí jejich domovy.

Nebude jistě jednoduché dostat se k některé z jednotek, které se postavily se zbraní současnému světovému nebezpečí: Islámskému státu. Útěk do Evropy však také snadný není a lemován je utonulými na moři. Dosud jsem neslyšel ani nečetl o přání části příchozích, vytvořit vojenskou jednotku, která by byla prostředky EU vycvičena, vyzbrojena a vyslána na pomoc těm, kteří bojují za jejich zemi.

I nemálo Čechů, z národa, kterým někteří z téže „líhně" snadno dají nálepku nestatečnosti, ba zbabělosti, prchalo před válkou a za války do ciziny. Aby se zapojili do armád bojujících proti tehdy největšímu ohrožení světa a svým dílem se zasloužili o vítězství.

K rysům každého společenství náleží sounáležitost jeho členů, včetně ochoty a odhodlání hájit vlastní teritorium. Základními reakcemi a přizpůsobovacími mechanismy při ohrožení, platícími v celé živé říši, jsou útok a útěk. Celý problém uprchlictví, vypovídá také o sebezáchově. Je dnes nejúspěšnějším způsobem řešení útěk? A kdo a kam bude utíkat příště?

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…