Volba prezidenta však téměř vždy vzbuzuje veřejný zájem a v některých zemích i emocemi prostoupenou diskuzi a politické dohady. Demokratický princip zvolení nejvyššího představitele státu – obzvláště pak způsobem přímým – dává pomyslný mandát k „zapojení se“ každému občanovi, který může být dle definice zákona volitelem.

Českou republiku čeká proces vybrání vhodného kandidáta do prezidentské funkce počátkem příštího roku. Již nyní se však tímto tématem zabývají média a živě o něm začíná diskutovat široká veřejnost. Není to však čistě české specifikum. Naši rakouští a němečtí sousedé měli s volbou toho, jehož postavení se s oblibou charakterizuje latinským opisem „primus inter pares“ (= „první mezi rovnými“) v posledních měsících určité nesnáze, které charakterizovaly procedurální obstrukce (v případě Rakouské republiky) i potíž najít vhodného kandidáta přijatelného pro většinu „…politického spektra“ (= v případě Spolkové republiky Německo).

Prezidenti jsou nejvýše postavenými představiteli svých zemí, velitelé armád, reprezentanti státu – nositelé jeho vnější suverenity. Proto se není co divit, že způsob jejich „oficiální kreace“ je jedním ze základních stavebních kamenů každé státní konstrukce. Pro poučení i lepší chápání souvislostí je dobré a poučné ohlédnut se mnohdy do historie.

Dne 19. března se Frank-Walter Steinmeier formálně ujme úřadu prezidenta Spolkové republiky Německo. V první polovině února ho do této funkce zvolil specifický orgán, který se schází pouze za tímto účelem – tzv. Spolkové shromáždění – složené ze 1260 členů (zástupců politických stran a spolkových zemí). Budoucí – v pořadí již dvanáctý – spolkový prezident volbu přijal a tento týden ho čeká slavnostní složení slibu, ve kterém se zavazuje:

„…věnovat své síly blahu německého národa, přispívat k jeho prospěchu, chránit ho před jakoukoli škodou, zachovat a bránit ústavu a zákony Spolku, plnit svědomitě uložené povinnosti a být spravedlivý vůči každému…“