Když jsem před dvěma lety (duben 2019) seděl na světovém fóru v Pekingu při závěrečné státní večeři, které se účastnilo několik set hostů, tak u hlavního stolu sedělo několik desítek zahraničních hostů. Premiérů či prezidentů zemí zejména z Asie, Afriky, Latinské Ameriky, ale také z Evropy.

Nešlo si nevšimnout, protože jsem od nich seděl zhruba sedm metrů, jak silnou empatii mezi sebou měli u tohoto „předsednického“ stolu vedle sebe sedící čínský prezident Si a ruský prezident Putin.

Zdá se, že řada politiků Západu, ale především mainstreamových novinářů, nedokáže pochopit, že zejména díky politice bývalé americké administrativy, která vyhledávala konfrontace zejména s Čínou a nesnížila tlak na Rusko, došlo ke sblížení obou těchto východních mocností. Přitom zájmy obou východních mocností jsou v zásadě kompatibilní. Nevidím žádnou významnou oblast, kde by se jejich zájmy překrývaly natolik, aby mezi nimi docházelo ke konfliktům. Toto sblížení je tedy už dnes realitou.

Joe Biden rozvíjí ve Spojených státech progresivní politickou a ekonomickou vnitropolitickou agendu. O tom není sporu. Je to vnitropoliticky velký posun Ameriky doleva. Je otázka, jak dlouho to bude trvat. Zda se Bidenovi a jeho demokratům podaří během necelých dvou let ukázat americké veřejnosti takové výsledky jejich vnitřní politiky, že jasně zvítězí na podzim 2022 ve volbách do Kongresu. Pokud nikoliv, nelze očekávat, že v zásadě liberální a levicová vnitropolitická agenda bude pokračovat.

Pokud jde o Čínu, tak největší státy Evropské unie, jako jsou Německo, Francie a Itálie nevidí Čínu optikou jednotlivých administrativ Spojených států, které v ní vidí hlavního globálního soupeře.