Když v roce 2010 lidovci po odštěpení Kalouskova křídla a po sněmovních volbách přestali být sněmovní stranou, zdálo se, že je s nimi konec. Strana měla velké dluhy, ztratila dynamiku a sestoupila politicky do druhé ligy. Měla ale personálně šťastnou ruku. Do jejího čela se postavil neznámý mladý veterinář, který straně její ztracenou dynamiku vrátil. Dokázal se vyjadřovat srozumitelně a dokázal aktivizovat k podpoře lidové strany nejen tradiční katolické voliče. Strana v čele s mladým vzdělaným a konsensuálním politikem, získala jistou atraktivitu i pro nekonfesijně uvažující voliče. Chybou je, pokud někteří političtí komentátoři dnes hovoří o tom, že lidovci jsou jakýmsi katolickým skanzenem, rezervací. Chce se to občas podívat do sociologický analýz... To, že tu a tam některý nižší funkcionář lidové strany projeví poněkud koniášovské názory, pro obraz celkově smířlivě vystupující strany mnoho neznamená. Bělobrádkovi se podařilo získat ve volbách v letech 2013 i 2017 jako voliče lidovců i lidi, kteří nechodí do kostela a nikdy předtím nevolili lidovou stranu.

Lidovci jsou ovšem stranou středu, což jim dodává významný politický potenciál. Mohli spolupracovat bez problémů v minulosti jak se socialisty, tak s ODS. A v každém okamžiku byli připraveni, i v době spolupráce s jednou z těchto formací, přeběhnout na stranu té druhé. Osobně to nehodnotím nijak zvlášť záporně. To je prostě osud stran středu, aby byly, jak to kdysi řekl zvěčnělý předseda lidovců z První republiky Jan Šrámek, „u toho“. Lidovci jsou tedy předurčeni, být vládní stranou za každé politické konstelace. Dnes, když vládní stranou nejsou, je na ně těžko dohlédnout... Ve sněmovně není jejich deset poslanců příliš patrných. Vyhledávají proto témata, která jsou ze zásady konfrontační spíše politicky, nežli věcně. Jako je to nyní v kauze kolem ÚOHS. Je ale otázka, zda právě tyto konfrontace jim přinášejí něco více, než potřebnou publicitu a hlavně, zda jim umožní získat nové voliče. Zdá se mi, že příliš ne. V posledních měsících, bohužel, volební preference lidovců často pulzují na okraji pětiprocentní propasti. Hrozí jim tedy reálně propadnutí pod 5% volebních preferencí s tím, že by v příští poslanecké sněmovně již nemuseli být vůbec zastoupeni. O to více je potřebný výběr nového, ne dobrého, ale vynikajícího, lídra lidové strany. Pokud se výběr nepodaří a zejména pokud by ve straně po předsednické volbě pokračovali, více méně, osobní rozmíšky nového předsedy a dvou neúspěšných kandidátů, bylo by to pro lidovce politicky smrtelné.