Pokud jde o SOCDEM, vzpomenu si vždycky v souvislosti s touto stranou, jejímž jsem byl premiérem anebo předsedou ve zřejmě politicky nejproduktivnějším a volebně nejúspěšnějším období let 2005 - 2010, na slova skvělého českého básníka: Budu menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě.

Sociální demokracie postupně padala z volebního výsledku přes 30 % v mé éře a nejméně úspěšného mělo volebního výsledku 22,2 % na menší a menší čísla : 7 %; 4,7 % ; 3 % až k současným 2 %. Pokud se toto dříve velké straně stane, měla by hledat cesty, jak se z nastalé situace dostat. „Něco“ prostě musí udělat, aby předešla pádu do úplného politického zapomnění. A to něco musí udělat vedení strany. Vedení SOCDEM se k řešení tohoto dilematu odhodlalo jít cestou spolupráce se Stačilo!. Více než dva a půl roku prosazuji, aby se levicové síly v zemi spojily do předvolebního bloku (mám na mysli všechny levicové síly). Takže takovýto obrat v politice SOCDEM považuji za rozumný a sebezáchovný. Jiná věc je, za jakých podmínek se to děje, ale to je materie pro jiný článek.

Nyní se chci zabývat spíše hrobaři sociální demokracie, kteří mají tu odvahu vylézat v současné krizové situaci, do které tuto stranu společně s jejím vedením (a možná ještě větší měrou než současné vedení) dostali. Rozum mně zůstává stát nad drzostí a neslýchanou neomaleností lidí, kteří se podíleli v negativním slova smyslu na politice SOCDEM v dávné i nedávné minulosti. A nyní deklarují velkou starost o ni...