Základní myšlenka zněla:

„Slovensko sleduje Česko, ale ve fázovém odstupu zhruba deseti let. Když oni měli Mečiara, tady vládla pravda a láska, až fanatické objímání Západu, EU a euroatlantických vazeb. Když my jsme vystřízlivěli a volíme Zemana za prezidenta a Babiše za premiéra, na Slovensku přijali euro, volili Kisku a nyní Čaputovou, odhodlanou pravdoláskařskou občanskou aktivistku. Je dobře, že jsme se rozešli.“

Ta téze působila arogantně, ale stále se mi zdá pravdivá. Slovensko na rozdíl od Česka po celou éru vládnutí Smeru zastává až fanaticky nekritickou politiku co největší integrace v rámci EU a co nejpevnějších euroatlantických vazeb s USA.

Babiše (a to už nemluvím o prezidentovi) by hnali, kdyby na plánu europarlamentu, kde Pellegriniho uráželi četní europoslanci kvůli Kuciakovi, on se jim snažil vlísat, že Slovensko je nejpevnějším článkem co nejvíce integrované Evropy. Prohlašovat toto v době, kdy celá Evropa kriticky zvažuje, jak dál s EU naložit, by v Česku neprošlo. Stejně tak vytvářet vojenskou základnu pro NATO, fanatická podpora fašistické Ukrajiny není věc pochopitelná.

Ale potom je zde něco, co si Česko zažilo před lety s vládami Topolánka či Nečase. Ten odpor proti nim byl tak silný, že musela přijít zákonitě opačná vlna a ta vynesla nejdříve fakticky a potom i reálně do čela vlády pragmatika Andreje Babiše.