Jiří Weigl: Edvard Beneš - 130 let od narození

31.05.2014 20:40

Prezident Edvard Beneš, od jehož narození uplynulo letos 28. května 130 let, je nepochybně jednou z nejvýznamnějších postav naší moderní historie.

Jiří Weigl: Edvard Beneš - 130 let od narození
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jiří Weigl

Byl aktérem všech klíčových historických událostí první poloviny dvacátého století a svými rozhodnutími zásadně a více než kdokoliv jiný ovlivnil naši zemi až do současnosti.

Zatímco T. G. Masaryk, první prezident ČSR, obratně převzal aureolu fotogenického stařičkého mocnáře a jako tatíček Osvoboditel, filozof a humanista, který se slovy zákona „zasloužil o stát“, se jako symbolická ikona a nezpochybnitelná autorita vznášel nad první republikou s jejími národnostními a sociálními problémy, skandály a závěrečným zhroucením a do dnešních dnů zůstává neotřesitelným ideálem naší státnosti, měl Edvard Beneš, jeho nástupce, osud daleko pohnutější. Po sto třiceti letech od svého narození je v naší společnosti převáženě vnímán sice jako významný státník, ale jako ten, který v rozhodujících chvílích selhal a kapituloval před totalitami, nejprve nacistickou a poté komunistickou.

Tento zploštělý a zkreslený pohled na Benešovu osobu je nezbytné změnit. Význam Beneše pro vznik a přežití moderního českého státu až do dnešních dnů je zcela zásadní. Není pravdou, že nejvýznamnějšími událostmi, jimiž se Edvard Beneš zapsal do dějin, jsou kapitulace před Mnichovskou dohodou a o téměř deset let později přijetí demise nekomunistických ministrů ve vládní krizi února 1948, které umožnilo legálně nastolit komunistickou totalitu.

V obou těchto případech to sice byla porážka československé demokracie i osobní porážka jejího nejvyššího představitele – prezidenta Beneše. V obou případech však šlo o porážku dočasnou. Trvalé byly jiné Benešovy činy – prosazení vzniku Československa po první světové válce a jeho obnova radikálními metodami po světové válce druhé. Díky nim můžeme i dnes být samostatným státem, jehož vnitřní stabilita není v ohrožení a který může rozvíjet přátelské vztahy se všemi sousedy.

Toto jako bychom si v souvislosti s Benešem nechtěli uvědomit. Stále mu vyčítáme, že po Mnichově nevydal rozkaz ke ztracenému boji za stát, který třetina jeho obyvatel nechtěla, a proto bránit nešel. Odmítáme si přiznat, že idealizovaná Masarykova první republika byla umělý slepenec, který po celou dobu, nejen po nástupu Hitlera, žil německým problémem a byl jím latentně ohrožován. Jeho řešení přitom neexistovalo. Pro Němce i sousední Německo bylo postavení menšiny v Čechy vedeném státě dlouhodobě nepřijatelné. Dnešní úvahy o „zemském“ pojetí národnosti či švýcarském modelu soužití, který prý měl být uplatněn, jsou nesmyslné. To vše vyloučil předchozí historický vývoj a antagonistický nacionalismus, který právě na našem území měl velmi vyhrocenou podobu více než sto let.

Mnichov nebyl jenom projevem zbabělé hlouposti západních velmoci ve vztahu k Hitlerovi. Byl současně velmi racionálním postojem málo zainteresovaných zemí, které nechtějí bojovat za to, aby jeden malý národ mohl vládnout nad menšinou jiného národa, který si to nepřeje. Že byl jejich partnerem Hitler, bylo pro nás štěstí v neštěstí. Jeho extrémistická politika a pozdější nezměrné zločiny umožnily v relativně krátké době vše anulovat a situaci radikálně vyřešit. Představme si však, že na německé straně by v Mnichově tehdy nestál Hitler, ale nějaký konvenčnější politik, jenž by se později nestal symbolem zla, potom by oddělení našeho pohraničí bylo nevratné. O tom svědčí ostatně i obtíže, které měl s prosazením nulity Mnichovské dohody za války Beneš v Británii. 

Německý problém, táhnoucí se od vzniku Československa, však určoval i poválečnou situaci. Na jedné straně snaha o odčinění Mnichova vehnala Beneše do náruče Stalinovi, na druhé straně nacistické plány na likvidaci českého národa a jejich válečné zločiny vytvořily atmosféru, která pokračování česko-německé koexistence vyloučila, ale v níž bylo možné radikálně vyřešit vnitřní poměry v republice. Toho Beneš využil, neboť pochopil, že bez odsunu Němců může český stát dlouhodobě přežít pouze v hranicích a de facto i postavení Protektorátu. Proto byl v Benešově pojetí odsun Němců klíčovým krokem, který měl český stát navždy zajistit a zbavit jej neloajální nepřátelské menšiny a dát mu stabilitu a trvalou územní integritu v historických hranicích. Toto vše tento drastický krok skutečně za vysokou a dlouhodobou lidskou, morální i ekonomickou cenu přinesl, současně však historický vztahový příkop s německým světem na dlouhá desetiletí ještě více prohloubil. Také tím pozbyla původní smysl například účelová česko-slovenská konstrukce uměle posilující českou většinu ve státě. I to mělo později přinést své důsledky.

Po tisíc let byly české země součástí německého světa jako jeho slovanská enkláva. Obnovením své moderní státnosti se z tohoto přirozeného a tradičního prostředí český stát vymkl. 70 let existence Československa bylo naplněno hledáním alternativy a opory před nepřátelsky naladěným sousedstvím. Edvard Beneš byl zosobněním takového neúspěšného hledání. Nejprve selhal jeho pokus opřít existenci a bezpečnost nového státu o Francii, poté mu bylo souzeno zažít přeměnu spojenectví se Sovětským svazem ve vazalství, které trvalo 40 let.

Na Edvarda Beneše svádíme selhání národní i společenská. Bojovat s okupací mohli v odboji všichni, přesto tak neučinili, a komunisté měli v roce 1948 výrazně většinovou podporu. To si dodnes nechceme přiznat. Beneš svůj národ znal.

Přesto však můžeme s odstupem času říci, že Edvard Beneš ve svém životě uspěl. Jeho dílo žije. Samostatný český stát, o jehož vznik se zasloužil a který byl ještě před sto lety i v českém prostředí nepředstavitelný, úspěšně přežil nejtěžší historické zkoušky, je pevný a stabilní a mezinárodně pevně zakotvený. Demokratická tradice, kterou mu Beneš s Masarykem dali do vínku, se ukázala jako hluboká a nevykořenitelná. Totality, s nimž prohrával, zkrachovaly.

Potvrzuje to i fakt, že poprvé v moderních dějinách již není pro náš stát určující strach z Německa a marná snaha cestou spojenectví s jinými velmocemi změnit své geopolitické postavení. Poprvé můžeme být bez fatálních obav největšími partnery a spojenci Německa. Není to pouze tím, že dnešní Německo je demokratické a poučené. Je to především tím, že Česká republika je pevná, homogenní a nezpochybnitelná. Na tom má právě Edvard Beneš velkou zásluhu.

Jiří Weigl, výkonný ředitel IVK

Publikováno také v Newsletteru Institutu Václava Klause, květen 2014.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: klaus.cz

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…