Byl aktérem všech klíčových historických událostí první poloviny dvacátého století a svými rozhodnutími zásadně a více než kdokoliv jiný ovlivnil naši zemi až do současnosti.

Zatímco T. G. Masaryk, první prezident ČSR, obratně převzal aureolu fotogenického stařičkého mocnáře a jako tatíček Osvoboditel, filozof a humanista, který se slovy zákona „zasloužil o stát“, se jako symbolická ikona a nezpochybnitelná autorita vznášel nad první republikou s jejími národnostními a sociálními problémy, skandály a závěrečným zhroucením a do dnešních dnů zůstává neotřesitelným ideálem naší státnosti, měl Edvard Beneš, jeho nástupce, osud daleko pohnutější. Po sto třiceti letech od svého narození je v naší společnosti převáženě vnímán sice jako významný státník, ale jako ten, který v rozhodujících chvílích selhal a kapituloval před totalitami, nejprve nacistickou a poté komunistickou.

Tento zploštělý a zkreslený pohled na Benešovu osobu je nezbytné změnit. Význam Beneše pro vznik a přežití moderního českého státu až do dnešních dnů je zcela zásadní. Není pravdou, že nejvýznamnějšími událostmi, jimiž se Edvard Beneš zapsal do dějin, jsou kapitulace před Mnichovskou dohodou a o téměř deset let později přijetí demise nekomunistických ministrů ve vládní krizi února 1948, které umožnilo legálně nastolit komunistickou totalitu.

V obou těchto případech to sice byla porážka československé demokracie i osobní porážka jejího nejvyššího představitele – prezidenta Beneše. V obou případech však šlo o porážku dočasnou. Trvalé byly jiné Benešovy činy – prosazení vzniku Československa po první světové válce a jeho obnova radikálními metodami po světové válce druhé. Díky nim můžeme i dnes být samostatným státem, jehož vnitřní stabilita není v ohrožení a který může rozvíjet přátelské vztahy se všemi sousedy.