Karel Janko: Zadluženost států je astronomická. Nikdo to nesplatí. Světový bankrot přijde

18.02.2020 20:55

Společenská produktivita práce vyspělého světa je na takové úrovni, že by stačila pětihodinová či šestihodinová denní pracovní doba.

Karel Janko: Zadluženost států je astronomická. Nikdo to nesplatí. Světový bankrot přijde
Foto: Archiv
Popisek: Platební karty, ilustrační foto
reklama

V poslední době probíhá na politické scéně debata o tom, zda se máme, nebo nemáme dobře, kdo z politiků co udělal, či měl udělat a neudělal, a nakonec i spor o tom, jestli bylo za bývalého režimu lépe nebo hůře. Souhrnně se lze ptát, jak česká populace ve své většině hodnotí dosavadní třicetiletý vývoj v konfrontaci s dosavadním očekáváním a nastolením kapitalistického systému.

Kdo za to může?

Hrábnu proto hlouběji do historie a připomenu všem nejen listopadové demonstrace roku ´89, ale i dobu po roce 1968. Nezbytné liberalizační reformy byly udušeny, a proto celých dvacet let od roku ´68 hynul socialismus na úbytě nejenom ekonomicky, ale především ideologicky. A to nejenom v ČSSR. Výsledkem bylo pnutí a hnutí ve všech státech východní Evropy. Proto byla po těch dvaceti letech u nás opět v roce 1989 vytažena na světlo stará hesla, se kterými šli lidé do ulic. Politické heslo Dubčeka: socialismus s lidskou tváří mělo i svoji ekonomickou podobu: sociálně orientované tržní hospodářství. Za tímto politickým heslem občané viděli a požadovali především možnost volného cestování, možnost podnikání a svobodu slova bez cenzury a ideologických manipulací, ekonomické heslo pak mělo zajistit dosavadní sociální a zdravotní služby, bezplatné vzdělání, dostupné bydlení, pomoc v nouzi atd. I když jsou formálně tato hesla v současné době do značné míry až na tu ideologickou manipulaci naplněna, je to ve zcela jiných podmínkách, dimenzích a struktuře, než bylo původně požadováno. Proto byla hesla roku ´68 vládnoucí převratovou garniturou rychle zapomenuta. Pro politické body je dobrá jakákoliv lež, polopravda, či fabulace a to i za podpory současných masmédií a PR agentur. I ta Havlova.

Proto se ptám. Chtěli jsme:

  • rozkradený stát,
  • přírodní bohatství ve vlastnictví soukromých osob a nadnárodních společností,
  • bankovní zlodějnu a spekulaci,
  • 700% inflaci,
  • nezaměstnanost,
  • nedostatek bytů,
  • PHM a líh a energie v mafiánských rukou,
  • cca 800 tisíc lidí v exekuci,
  • cca 10 % občanů na hranici bídy,
  • bezskrupulozní a bezprecedentní vývoz kapitálu,
  • likvidaci velké části zemědělské produkce.

Podívejme se proto na vše očima statistiky a některých známých, nebo méně známých skutečností z let po roce 1989.

Likvidace čs. hospodářské suverenity

Hned po roce 1989 začal útok západních korporací na naše hospodářské podniky - často i za účelem nepřátelského převzetí. V prvé řadě k nám pronikly nadnárodní obchodní organizace a za potlesku politiků i veřejnosti začaly distribuovat především levnější (nad)produkci ze západu. Tím do značné míry ovládly terciální (tj. obchodní) sféru. Je známo, že všechny naše resorty měly vytvořeny své odbytové obchodní organizace za účelem distribuce resortní produkce, ale i garance dostupnosti náhradních dílů. Po jejich krachu byly zlikvidovány i dosavadní vazby na vlastní produkci sekundární a následně i primární (tj. zpracovatelské a surovinové) sféry, která také zkrachovala. Stali jsme se tak otroky nadnárodních monopolů s omezeným vlivem na následující vlastní třicetiletý vývoj čs. hospodářství. Kdo za to může?

Kuponová privatizace

V roce 1989 mělo Československo národní majetek ve výši 4,5 bilionu Kč. Přestože toto číslo není nikde statisticky zachyceno, pamatuji se na něj velmi dobře z vášnivých debat při dělení majetku ČR/SR. Po rozdělení společného státu obdržela, respektive disponovala Česká republika majetkem v hodnotě 3 biliony Kč. Privatizován byl ve dvou kolech majetek v hodnotě za necelý 1 bil. Kč a obcemi za 0,3 bil. Kč. Kde je další 1,7 bil. Kč národního majetku? V Českých drahách? V státních rezervách? V Budvaru? V podniku MERO? Kuponová privatizace byla zlodějna nejvyššího kalibru! A požadovaná privatizace zaměstnanci podniku, nazývaná EZOP, se ztratila v mafiózním propadlišti. Odhaduje se, že až 70 % tzv. českého majetku je v rukou nadnárodních monopolů. Členy tehdejší vlády, kteří tuto privatizaci schválili, činím odpovědnými.

Přírodní bohatství

Přírodní bohatství (voda, uhlí, lomy kamene a písku, naftové vrty, ruda) je dílem přírody a nemá nikdo právo ani nárok toto bohatství, patřící všem občanům příslušného státu, privatizovat. V poslední době se v řadě měst hovoří o nevýhodných smlouvách na dodávky vody, kdy vodné shrábne  provozovatel - tj. převážně Veolia. Investice do sítí zůstanou na krku majiteli tj. městu. Známé jsou rovněž kauzy Mostecká uhelná, OKD a další. Kdo za to může?

Banky

V současné době operuje na českém území cca 100 bank a finančních domů, z čehož jen jedna až dvě banky jsou ve vlastnictví českých občanů. Tři hlavní banky, tj. Česká spořitelna, ČSOB, KB a Česká pojišťovna jsou zcela v cizích rukou (Erste, KBC, Societé General, Generali). Byly sumárně koupeny v devadesátých letech za 99 mld. Kč. Jen v roce 2009 si vyvezly zisk ve výši 100 mld. Kč a nadále si vyvážejí každoročně zisk na sanaci svých „matek“ ve výši 60 až 80 mld. Kč. Dobrý kšeft, že? Pracují s jednou desetinou vlastního kapitálu a devíti desetinami našich vkladů! Zlodějna stará 2000 let. A nikomu to nevadí. Platilo a platí, že nikoliv spekulace, ale jedině práce tvoří hodnoty. A dále: V roce 1999 odprodala ČNB 56 tun zlatých rezerv státu (zlaté cihly) cca za 330 dolarů/ za trojskou unci. V současné době je cena zlata na 1300 dolarech za unci. Ztráta – škoda, činí tudíž cca 35 mld. Kč. Ač je od nepaměti známá funkce zlata a všechny vyspělé státy se jej snaží nakupovat, ČNB je prodala. Hlavním guvernérem bankovní rady byl tehdy Josef Tošovský. A pochopitelně - snad za odměnu od MMF- obdržel další výnosný post ve Švýcarsku. A nikomu to nevadí.

Inflace

Pro porovnání cen a cenových relací je možné nahlédnout do statistiky ČSÚ (viz webový odkaz dole.) Ačkoliv statisticky zjištěná inflace mezi lety 1990 až 2018 činí 720 %, stouply v podstatě spotřebitelské ceny hlavních komodit 10x. Zvláště drasticky stouply ceny služeb, poplatků, potravin a lokálně za bydlení. Hlavní nárůst inflace byl v letech 1990 až 98. V této souvislosti je třeba zkoumat i proklamovaný růst mezd. Statistické hodnoty jsou uvedeny na dvou tabulkách ČSÚ. Po jejich složení za celé období 1993 až 2018 a indexaci o inflaci zjistíte, že reálné mzdy celou dobu trvale zaostávaly o několik set korun za inflací. Odkaz je na konci textu. Optické zvyšování mezd je jen nasazení růžových brýlí občanům a zastírání reality.
 
Bytová výstavba

Mezi lety 1970 až 90 se postavilo v ČR každý rok 60 až 80 tisíc bytů. 1m2 stál běžně 2,5 tis. Kč (viz. Stat. roč. 1990 str. 230 a 233). Ještě v letech na přelomu tisíciletí bylo stále možné postavit byt za 15tis. Kč/1m2. V letech 2010 až 18 se postavilo v jednotlivých letech od 23 do 30 tisíc bytů, tedy ani ne polovina tehdejší výstavby. A navíc značně předražených. V loňském roce se prodávaly v Praze byty za 100 tis. Kč/1m2! Když jsem zkoumal, kde je to čertovo kopýtko, narazil jsem opět na banky. Ty jednak půjčují často na financování výstavby developerům a zároveň půjčují zájemcům o koupi. Takže dvojí vývar a dvojí nárůst cen. Nedostatečný počet nově postavených bytů a kvůli (byť i) předraženým půjčkám tvoří převis poptávky a máme tu finanční bublinu jak vyšitou. Kde je všemocná ruka trhu? Kdo za to může?

Nezaměstnanost

Sedmilhář ujišťoval v roce 1989 obecný lid kromě jiného o tom, že nám nehrozí žádná krize ani nezaměstnanost. Zapomněl ale na to, že obě jsou produkty a rodné dcery monopolního kapitalizmu. Takže s koncentrací kapitálu budou pravidelně obě cyklicky přicházet. Snaha o stálé prodlužování pracovní aktivity a odchodu do důchodu je v  přímém rozporu s ekonomikou a potřebami společnosti. Kdo za to může? Je ale skutečností, že v současné době je nezaměstnanost téměř nulová, protože tu 3% nezaměstnanost ve své podstatě tvoří lidé, kteří pracovat zájem asi nemají.

Vývoz zisku

Tomuto tématu jsem se podrobně věnoval v minulém článku (ZDE). Po analýze uvedených statistických údajů mohu říci, že úspěchy stávajícího kapitalistického systému jsou z hlediska většinové populace dosti tristní a celému systému by slušela hluboká orba.

Konec kapitalizmu (nejen v Čechách)?

Většina současných ekonomů jsou poskoky a propagátory potřeb nadnárodních korporací. Podstatou jejich smýšlení je tvorba zisku. Vše ostatní je v jejich politice podvod, servilnost ke kapitálu a servilnost k prohnilému Bruselu, který je ovšem tím kapitálem řízen. Jak jsem již v předchozí době publikoval, životní nutností současného kapitalistického systému je pravidelné rozšiřování své surovinové a energetické základny a odbytových trhů. Jinak zhyne! Výrazně se to projevuje ve zbrojním sektoru, kde typickým jevem a postupem je vybombardovat zemi, nastolit spřátelený režim, poskytnout na obnovu země reálně nesplatitelnou půjčku a následně předmětnou zemi totálně exploatovat. Takto se chová režim USA po celou dobu od druhé světové války respektive tam, kde nebylo možné místní politiky zkorumpovat.

Kvalita výrobků je nepřítelem tržní ekonomiky

Zákonitým jevem kapitalizmu jsou cyklické krize. Je to způsobeno spekulací a kalkulací na budoucí zisky každého subjektu, který na tuto hru nadnárodních korporací přistoupí. V tom hraje prim i finanční sektor, kde zisk je tvořen dluhem. Protože zadluženost států i jednotlivců dosahuje astronomických částek a není šance ji splatit, je světový bankrot nevyhnutelný, viz Řecko, USA. Je jen otázka času, kdy praskne nějaká úvěrová bublina, nebo zkrachuje hedgeový fond. Přitom společenská produktivita práce vyspělého světa je na takové úrovni, že by stačila na pokrytí všech potřeb svých obyvatel již při pěti- až šestihodinové denní pracovní době. To však zákon „zisku“ neumožňuje a proto se raději vyrábí na sklad, parkovací plochy, do šuplíku a hlavně na úvěr. Potřeba pravidelné cyklické spotřeby pak plánovitě určuje délku životnosti a zastarávání výrobků. Kvalita výrobků je proto nepřítelem tržní ekonomiky a je nežádoucí.

Máme se na co těšit?

Naskýtá se proto zákonitá otázka, kdy to skončí, kdy dojde ke změně tohoto řádu-neřádu? Je pravděpodobné, že v důsledku působení současné disproporční monetární politiky a prohlubující se diferencializaci obyvatelstva dojde ke zhroucení (nejen) sociálně ekonomických systémů tohoto společenského řádu a následně k jeho totální změně. Kdy to bude a proč, lze dnes těžko odhadnout. Domnívám se, že se tak stane v momentě absolutní koncentrace kapitálu, který nebude moci dále růst a expandovat především pro nedostatek zdrojů, kterými tento systém tak plýtvá, a zajišťovat své potřeby. Koncentrace kapitálu v poslední době akceleruje nebývalým tempem zrovna tak, jako počet bankrotů a fúzí s každou krizí. Proto 50 let není pro společenský řád žádná doba. Pokud prvobytně pospolná společnost existovala 40 000 let, otrokářský řád 4000 let, feudalizmus 1000 let, pak kapitalizmus má za sebou pouhých 200 let a je v koncích. Máme se na co těšit.

Zdroj většiny údajů ZDE. Stažené a zpracované statistické údaje poskytnu na přání komukoliv e- mailem: k.janko@seznam.cz

(autor článku, ing. Karel Janko, je zastupitelem obce Podolanka)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Miroslav Macek: Není už čas na efektivní odpor?

20:13 Miroslav Macek: Není už čas na efektivní odpor?

Čtvrteční glosy Miroslava Macka.