Ignorovat základní zákony přírody mohou jenom občané, kteří se domnívají, že jsou určeni k tomu, aby vládli. A za tímto svým názorem jdou cestou, která někdy vede ke katastrofě.

Po sametové revoluci se vlády ujala skupina absolventů kolem Vysoké školy ekonomické. Tvrdě se snažila překlopit náš „socialistický způsob“ řízení státu do způsobu kapitalistického. Zapomněla na jednu podstatnou skutečnost, která je základem každého demokratického státu.

V demokracii je pravda hodnotou, kterou nelze dlouhodobě ignorovat. Nyní rozhoduje justiční aparát vyškolený v totalitě. Moc soudní neuznává to, co objevili už v antické době. Spory mezi mocí výkonnou (císař, král, vláda, armáda) a ostatními členy společnosti (svobodní občané, instituce) musí rozhodovat takový soud, který měří stejně jak „císaři“, tak „kmánovi“. Když se tato rovnováha poruší, následky nesou občané. V demokracii se nemůže občan Rath vyvinit z toho, že v krabici od vína byly peníze. V demokracii nemůže prezident tvrdit lež, a soudci nejsou schopní vynést spravedlivý rozsudek. V demokracii nikdo nesmí mluvit o trestně stíhané osobě, pokud trestní stíhání není potvrzené soudem. Rozdíl mezi totalitou a demokracií může některé občany dovézt k názoru, že spravedlnost soudů za totality byla lepší.

Náš stát má skvělou Ústavu, ale soudci jednají podle zavedených postupů z totality. Ústava vůbec nepředpokládá, že by se soudce mohl dopustit trestného činu. Každý spor musí být rozhodnutý jednoznačně. Jenom jedna strana může být výhercem. Dvoustupňové soudnictví to zaručuje. Ale soudní postupy, které si totalita upravila v Občanském soudním řádu, nerespektují tuto skutečnost. Moc soudní si „občané s právnickým vzděláním“ v Parlamentu rozparcelovali. Bezproblémové vybírání poplatků za dopravní přestupky policií si „zákonodárci“ převedli na své kolegy, kteří sedí na obecních úřadech. Když občan utrpí škodu, pracovníci úřadů se postarají o to, aby pachatel nemusel být potrestán. Spory s telefonickými operátory převedli do ČTÚ. Zákonodárci vyrobili armádu exekutorů, kteří se nejlépe vyznají ve způsobech, jak okrást důvěřivého občana. Pod heslem „dluhy se musí platit“ zamlčují, že peníze vymáhají nejen pro věřitele, ale podstatná část slouží jim samotným. Proto excesy při vymáhání dluhů. Exekuce by se měly vrátit do rukou soudců. V právním státě je nemožné, aby pětadvacetileté „dítě“ požadovalo po rodičích zajistit bezstarostný život studenta.