Na tuto zprávu reagoval francouzský prezident Hollande prohlášením, že syrský prezident Bašár Asad nemůže být partnerem Západu v boji s radikálními islamisty, protože je „spojencem džihádistů“. Dne 22. září 2014 pak armáda Spojených států podnikla první letecké údery v Sýrii. Přičemž řada zahra­ničních komentátorů tehdy upozorňovala na fakt, že operace Spojených států a jejich spojenců se nemůže opřít o žádnou rezoluci OSN, ani o oficiální žádost legitimní syrské vlády. Operace Spojených států a jejich spojenců v Sýrii se podle ja­kéhosi oslího můstu mají opírat o údajnou žádost Bagdádu, neboť likvidace cílů za hranicemi Iráku je pova­žována za „součást jeho obrany“. Nicméně nejde tu jenom o nálety. Následně došlo a dosud dochází ze strany koalice vedené Spojenými státy i na dodávky zbraní západní provenience, ur­čené syrské „umírněné opozici“, v jejíchž řadách nechybí ani Hollandem vzpomínaní džihádisté. Ti se za­pojili například i do uskupení Svobodná syrská armáda (FSA), tvořené z větší části dezertéry ze syrské armády, v našich sdělovacích prostředcích často označované za „umírněné vzbou­řence“. Ovšem jak se v několika komentářích zahraničního tisku říká, ve skutečnosti se již FSA téměř roz­padla a většina těchto „umírněných vzbouřenců“ přeběhla k islamistické An-Nusře nebo k Islám­skému státu. V těchto dnech také Pentagon přiznal, že příslušníci jím vyzbrojené skupiny zvané Nové syrské ozbrojené síly (NSF) předali frakci An-Nusra, napojené na Al-Káidu, velkou část své výzbroje.

Ke konci roku 2014 americké jednotky a jejich spojenci ukončily v Afghánistánu bojové operace, neboť odpovědnost za bezpečnost v zemi měla převzít afghánská armáda a policie. Alianční mise s názvem Resolute Support (Rozhodná podpora) se má zaměřit už jenom na poradenství a výcvik afghánských bezpečnostních sil, přičemž se po­čítá s postupným odchodem veškerých amerických jednotek z Afghánistánu. Ale jak se ukázalo, přes všechna prohlášení Spojených států a jejich spojenců se v případě Talibánu a jeho „bratrské“ Al-Káidy situaci vyřešit nepodařilo. Zdejší hornaté oblasti jsou ideální pro partyzánský způsob boje a dá se očekávat, že ztráty afghánské armády v případě dalších bojů, jestliže na ně zůstane sama, v tomto ne­přehledném terénu budou vysoké. A tak na přelomu srpna a září letošního roku vice­prezident Afghánistánu, vzhledem k vývoji situace, požádal ruskou diplomacii o zorganizování nové, regionální koalice nejen pro boj s Talibánem, ale i s tzv. Islámským státem, pronikajícím na území Afghánistánu. Zároveň také požádal Ruskou federaci o novou dodávku zbraní a vrtulníků.

Rusové totiž, i když se o tom u nás v novinách nepíše, afghánské armádě dlouhodobě zbraně do­dávají. Přičemž některé dodávky, např. nákup ruských vrtulníků, paradoxně fi­nancovaly Spojené státy. Jedná se o vrtulníky Mil Mi-17 s kódovým označení NATO HIP-H. Prv­ních 21 vrtulníků řady Mi-17 u firmy Rosoboronexport pro Afghánistán objednalo Ministerstvo obrany Spojených států amerických, tedy Department of Defense (DOD), v roce 2011. Kongresu se to nelíbilo, ale DOD se podařilo prosadit nákup logickým (a také pravdivým) argumentem, že objednané vrtulníky jsou zdokonalenou verzí staršího typu Mi-8, na kterou jsou Afgánští piloti zvyklí (tyto vrtulníky dodnes slouží zhruba v 50 státech celého světa k různým účelům). Afghánci ruské vrtulníky považují za spolehlivé, především však jsou vůči západní provenienci levnější (je obecně známo, že americké vrtulníky využívané pro vojenské účely jsou extrémně drahé). V roce 2012 byly pak objednané stroje do Afghánistánu dodány a bylo objednáno dalších 12 kusů. V roce 2013 následovala objednávka na dalších 30 vrtulníků Mi-17, které byly do Afghánistánu dodány ke konci roku 2014.