Nemusím milovat Ratha, mohu mít na něj i velmi negativní názor. Ale i když si o něm budu myslet cokoliv, přiznám se, že v jeho věci vidím hodně zarážejícího v postupu státních orgánů.

Vzpomínám si, jak na vědecké konferenci Právo na obhajobu jeden z advokátů četl odpověď, kterou dostala advokátka z jejich kanceláře na dotaz, proč byla jiná advokátka vybrána soudem jako jeho obhájkyně, když dle ní podle abecedy měla přijít na řadu ona. Odpověď, která byla čtena na této konferenci, mne velmi zarazila. Asi měl Rath smůlu, že tam jeho obhájci nebyli. Pravděpodobně měla obhájkyně při svém dotazu pravdu. Odpověď státní moci na dotaz této advokátky byla úsměvná a vůbec jsem nepochopil, o jaké ustanovení právního řádu se opírala. V každém případě byla v rozporu s tím, co se běžně o kauze Rath psalo: „Najít nového advokáta pro Davida Ratha nebylo podle informací televize Nova pro krajský soud vůbec jednoduché. Postupně, podle abecedy, oslovoval právníky ze seznamu advokátů. Několik právníků přitom angažování v samém závěru Rathovy kauzy odmítlo.“ Proč by advokátka, která měla být dle svých slov dle abecedy na řadě pro ustanovení za jeho obhájkyně se dokonce písemně dotazovala, proč nebyla ustanovena, když by advokáti odmítali ustanovení?

S ohledem na pochybnosti o kauze Rath rád sdílím příspěvek špičkového emeritního ústavního soudce, který jeho případ v jistém aspektu hodnotí. V jednom však nesouhlasím s vyjádřením tohoto brilantního právníka ke kauze Davida Ratha. Mám pochybnosti o jeho tvrzení, že tato kauza prolomila princip rovnosti stran. Souhlasím, že tento princip narušuje. Bojím se však, že je již princip rovnosti stran v praxi dávno prolomen. Soudy zpravidla státním zástupcům provedou všechny důkazy, ale obžalovaným často jen některé a odmítnout provést důkazy, které obžalovaný považuje za zcela zásadní.