Klára Samková: Trestní oznámení na osobu vystupující pod jménem „Řezník“

Vážená paní

JUDr. Jana Hercegová
Městská státní zástupkyně v Praze

Městské státní zastupitelství v Praze
Náměstí 14. října 2188/9
150 00 Praha 5

V Praze dne 6. prosince 2013

Věc: Oznámení o skutečnostech nasvědčujících o tom, že mohlo dojít ke spáchání trestného činu podněcování k trestnému činu dle ust. § 364 trestního zákoníku a trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod dle ust. § 356 trestního zákoníku, případně k dalším trestným činům.

Vážená paní městská státní zástupkyně,

obracím se na Vás v souvislosti se skutečnostmi, které nasvědčují, že mohlo dojít ke spáchání trestného činu dle ust. § 364 trestního zákoníku podněcování k trestnému činu, příp. dalších trestných činů, to panem Martinem Pohlem, nar. 1. 10. 1986, vystupujícím pod pseudonymem, vydávajícím se za umělecké jméno, znějící „Řezník“.

Ve svých hudebních textech se pan Pohl projevuje způsobem, který je způsobilý vyvolat u jiných osob náladu nebo rozhodnutí spáchat trestný čin. Tyto texty své příběhy líčí takovým způsobem, že jednání, které je v nich popisováno a které je nanejvýše brutální, je předestíráno jako běžný jev, obvyklý a tolerovaný v normální společnosti. Protože taková jednání, která jejich autor prezentuje, jsou ve skutečnosti trestnými činy, můžeme též hovořit o schvalování trestných činů. Pan Pohl svými texty propaguje páchání násilí, prezentuje jej jako běžnou záležitost a glorifikuje jej.

Exemplárním případem je píseň s názvem „Ta holka v mym sklepě.“ Text písně i videoklip k ní jsou veřejně prezentovány (nejen) prostřednictvím internetu (např. na youtube: http://www.youtube.com/watch?v=IsKMnyQYjp8), ale též v rámci veřejných vystoupení pana Pohla (například v rámci hudebního festivalu Votvírák 2013). Pro ilustraci text písně vkládám:

Jak je z textu samotného patrno, pan Pohl nedává sebemenším způsobem najevo, že by měla být jeho píseň chápána v nadsázce, ironii, žertu či jakkoli jinak, než zcela vážně. Naopak, podává ji zcela realisticky, text vydává za vyjádření svého názoru a životního postoje. Takové veřejně prezentované jednání může mít na posluchače pana Pohla vliv v tom směru, že jím prezentované postoje převezmou za vlastní a začnou uvádět do reality to, o čem zpívá. Vliv masových médií na toleranci a páchání násilné trestné činnosti, a to zejména mladistvými, byl z hlediska psychologie opakovaně zkoumán a potvrzen, z hlediska práva se společnost již musela s takovýmto protiprávním jednáním, spáchaným pod vlivem médií, již opakovaně vypořádávat[1]. Texty pana Martina Pohla obsahují ospravedlňování a propagaci násilného chování vůči ženám (únos a omezování osobní svobody, znásilňování, bití,…), násilí vůči menšinám nebo skupinám obyvatelstva (viz text písně s názvem Konečný řešení), násilí (včetně sexuálního) vůči dětem (viz text písně Pohlídám tvý dítě), apod.

Veřejné předestírání jednání popisovaného v textech jako běžné normy a nikoli jako závažný exces, kterým by ve skutečnosti takové jednání bylo, splňuje dle mého názoru jak podmínky dle ust. § 364 trestního zákoníku, a to podněcování k trestnému činu, tak naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod dle ust. § 356 trestného zákoníku. Takovéto systémové a dlouhodobé jednání je způsobilé, a pan Pohl je si tohoto zcela jistě plně vědom, vyvolat u jiných osob náladu nebo rozhodnutí jednat podobným způsobem, jaký je předkládán v jeho písni, doprovázené zcela realistickým videozáznamem. Jak text tak video prezentuje uvedené jednání jako něco, co je běžnou normou, ba dokonce, že je to správné.

Jeho „uměleckou tvorbu“ lze bez nadsázky srovnat s propagací nacismu, fašismu, terorismu či náboženského sektářství, přičemž i další texty, které uvedený tak zvaný umělec tvoří, nabádají k činům, které svou podstatou naplňují skutkovou podstatu trestných činů dle ust. § 352, 355, 356, 364, 365, 366, 367 atd. Trestního zákona.

Uvedené jednání Martina Pohla a jeho propagace násilí, zejména násilí na ženách, je o to nebezpečnější, že čas od času i mezi mládeží, tedy ve věkové vrstvě jeho posluchačů, k podobnému tragickému jevu, jaký je popisován v písni, skutečně dojde, a to dokonce z obdobných pohnutek, jaké jsou líčeny coby „standard“ ve videoklipu. To byl také případ brutálně zavražděné Petry Vondrákové z Jihlavy, ke kterému došlo v červenci 2013. Viz: http://tn.nova.cz/zpravy/cernakronika/jihlava-dnes-oplace-zavrazdenou-petru-policie-je-v-pohotovosti-boji-se-lynce.html.

Tak zvané „dílo“ tak zvaného „umělce“ Řezníka znevažuje tragedii Petry a podobných zneužívaných dívek, znevažuje status ženy a rozpoutává nenávist mezi muži a ženami.

Na tomto místě také upozorňuji na skutečnost, že ve svých dalších písních, na videoklipech a na fotografiích, vystupuje pan Martin Pohl v situacích, ze kterých je zřejmé, že schvaluje jednání masového vraha Anderse Behringa Breivika, případně též Josefa Fritzla, rakouského násilníka, který po dobu 24 let držel ve sklepě a znásilňoval svou vlastní dceru, se kterou počal několik dětí. Martin Pohl se totiž prezentuje na příklad i tím, že se nechává zobrazovat oblečený v tričku s portrétem dotyčného zločince. Je tedy zřejmé, že se s tímto jeho jednáním ztotožňuje.

Abychom mohli kvalifikovat jednání Martina Pohla jako trestný čin, je nejdříve třeba vyvrátit argumentaci některé části veřejnosti – a bohužel, i některých umělců, kteří tímto svým postojem jednoznačně zpochybňují i svoje vlastní umělecké kvality – že jeho tvorba je umění a dále, že zákaz tohoto jeho projevu je porušování svobody slova.

Nejdřív si předestřu argumenty směřující k jednoznačnému prokázání faktu, že tvorba pana Martina Pohla není umění.

K porozumění tohoto aspektu je potřeba zodpovědět otázku, co umění je.

Ačkoliv definic umění je celá řada, přičemž některé si navzájem i odporují, jedno je zcela jisté: umění je zmaterializovaný převod filosofického uvažování, které je charakteristické pro to které období lidské civilizace, do multidimenzionální vizuálně či audiálně uchopitelné podoby. Umění vyjadřuje ideologii doby, tuto zpřístupňuje širšímu obecenstvu a zároveň prostřednictvím tohoto obecenstva zpětně ideologii doby ovlivňuje. Zpětná vazba, kterou umění dává společnosti, je základním nástrojem k realizaci oné tisícileté hermetické součásti naší civilizace, kdy vnějšek ovlivňuje vnitřek, kdy forma ovlivňuje obsah a naopak. Tedy to, co je zobrazováno, je též uváděno v čin a čin je následně zachycován umělecky.

Základním znakem umění není estetika, jak by se snad mohlo z některých definic zdát, ale ono abstraktum, onen transcendentní obsah, který uchopuje realitu všedního dne a přetavuje ji v obecně platný společný jmenovatel, ze kterého může být nazírána existence a existencialita lidského počínání a vůbec bytí. Pokud tento přesah, toto zevšeobecnění chybí, nejedná se o umění, ale o kýč, falzifikát, plagiát, dílo komerční, běžné a z hlediska jakýchkoliv duchovních, filozofických, ideologických a tedy i uměleckých hodnot zcela bezcenné. Jedná se o dílo spotřební.

O tom, co je a co není umění, se vedou již tisíce let v euroatlantické civilizaci spory, poskládat správnou definici je velmi obtížné, avšak přes vágnost či diskutabilnost této definice je naprostá většina lidí schopna umělecké a neumělecké dílo citem rozlišit[2]. Naprostá většina lidí rozezná odlitek od sochy, originál obrazu od reprodukce a bezobsažnou hudební produkci oproti hudebnímu dílu uměleckému.

Příznivci Martina Pohla se vysmívají jeho kritikům, že jsou schopni za umělecké dílo považovat pouze dílo, které je „krásné“, které se vyhýbá problémům tohoto světa a ignoruje jeho realitu. Nic nemůže být méně pravdivého. Podstatou umění totiž je právě ono „vypořádávání se“ s realitou všedního dne, reflexe obtížných životních událostí, které mohou být a také povětšině jsou hnacím motorem umělecké tvorby. O skutečnosti, že umění, a v ní i hudba je reflexí na velmi obtížné, dramatické a tragické životní a společenské situace, svědčí řada příběhů. Jako první mne samozřejmě napadá tzv. „Leningradská“ symfonie č. 7 C-dur Dmitrije Šostakoviče anebo od téhož autora Symfonie č. 13 b moll „Babí jar“. Měřítkem a hodnotou uměleckého díla není líbivost, ale reflexe vnitřního prožitku autora, který jej dále zprostředkovává divákům, čtenářům či posluchačům. Že takové umělecké dílo naprosto nemusí být prvoplánovitě líbivé, o tom svědčí na příklad – budeme-li se držet pouze hudebního žánru – žalozpěv Krzysztofa Pendereckiho „Obětem Hirošimy“.

Jak již řečeno, pakliže dílo postrádá vnitřní napětí dané jeho obecným přesahem, jedná se o dílo líbivé, podbízející se vkusu diváků a přímo na toto podbízení se zaměřené. Je přitom zcela jedno, zda se jedná o dílo „pěkné“, nebo naopak o dílo, které je „hnusné“. Určujícím bodem je podbízivost díla. V takovém případě hovoříme o kýči, o díle bezobsažném a primárně určeném pro uspokojení určitého konzumu určité části společnosti.

Právě o takové dílo jde v případě Martina Pohla. V jeho tvorbě není možno najít sebemenší reflexi, sebemenší snahu o zobecnění problému, o uchopení i této reality života, se kterou můžeme sice hluboce nesouhlasit, ale která přesto existuje. Řečeno jinak: „dílo“ pana Pohla zcela postrádá jakýkoliv obecný přesah. Podbízí se svým divákům a posluchačům a jejich touze po násilí, zvláštnosti, pozérství, po snaze šokovat zbytek společnosti. Je tedy zřejmé, že ačkoliv dílo pana Martina Pohla je na první pohled odpudivé, stejně účelově podbízivě vyhovuje vkusu určité části publika. Dílo Martina Pohla je tedy nikoliv dílo umělecké, ale je kýč. Z hlediska nikoliv právního, ale všeobecně společenského je možno vyslovit lítost nad tím, kolik lidí – a dokonce umělců – osobě Martina Pohla jeho tvrzení o „umění“ dokonale a bez rozmyslu podlehlo, kolik lidí jím bylo oklamáno. Z úhlu pohledu skutečnosti, že se ochrany „svobody slova“ dožaduje kýč bez přidané informační či umělecké hodnoty, pak nabývá právo na jeho ochranu zcela jinou dimenzi.

Jestliže je dílo pana Martina Pohla bezobsažným kýčem a nikoliv dílem uměleckým, což je dle mého názoru výše provedenou úvahou jednoznačné, je nutno z hlediska právního se ptát po tom, zda existuje nějaký veřejný zájem na jeho ochraně. Podle mého názoru na ochraně tohoto díla žádný veřejný zájem neexistuje, neboť toto dílo nepřináší žádné hodnoty, které by bylo třeba chránit.

Obvyklým argumentem příznivců Martina Pohla je poukazování na „svobodu slova“, případně „umělecké vyjadřování“. Zastánci takovéhoto názoru se krutě mýlí, pakliže se na tyto hodnoty odvolávají, neboť svoboda slova končí tam, kde začíná svoboda a důstojnost druhého člověka. Tuto hranici „Řezník“ ani vzdáleně nerespektuje.

Právní problematikou „svobody slova“ dle č. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod se opakovaně zabýval ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva[3], a její definici je dobré si zde připomenout:

„čl. 10:

(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšleny bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice.

(2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytně nutné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházením nepokojů a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

Ve stejném duchu je koncipována i Listina základních práv a svobod, která je součástí Ústavního pořádku České republiky. Čl. 17 Listiny, který zní:

„čl. 17:

(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny.

(2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.

(3) Cenzura je nepřípustná

(4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace ze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti…..“

Jak vyplývá ze systematického zařazení právní úpravy práva na svobodu slova jak v Úmluvě o lidských právech a základních svobodách, tak v Listině základních práv a svobod, svobodě slova jsou předřazena jiná práva, jejichž ochranu považoval zákonodárce za důležitější. V Úmluvě to je především čl. 2 – právo na život, čl. 3 – zákaz mučení a nelidského zacházení, čl. 4 – zákaz mučení, čl. 5 – právo na svobodu a osobní bezpečnost, čl. 8 – právo na respektování soukromého a rodinného života. V Listině základních práv a svobod pak právu na svobodu slova předcházejí – uváděno příkladmo – čl. 1, dle kterého „Lidé jsou svobodní, a rovní v důstojnosti i právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné“. V čl. 6 je pak zakotveno právo na život, v čl. 7 je garantována státem nedotknutelnost osoby a jejího soukromí, stejně jako zákaz mučení a nelidského zacházení. Čl. 8 garantuje osobní svobodu, čl. 9 zakazuje nucené práce, čl. 10 zaručuje zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu před zasahováním do soukromého a rodinného života. Čl. 14 zaručuje svobodu pohybu. Porušení všech těchto Úmluvou a Listinou garantovaných práv „Řezník“ popisuje, svým popisem schvaluje, propaguje a zavádí je jako normu. Jeho činnost je proto ve své podstatě hluboce protiústavní.

Z uvedeného zařazení do systému obou právních norem, zabývající se ochranou práv jedince, je zřejmé, že právo na svobodu slova je právem politickým, které bývá řazeno mezi lidská práva tzv. druhé či třetí generace, a které tudíž musí ustoupit právům, která toto právo systémově předcházejí, a to zejména k těm, která se řadí k tzv. právům první generace, jako je právo na život a lidskou důstojnost.

Na tomto místě uvádím, že jsem si dobře vědoma i další, zejména starší judikatury ESLP[4], která obecně vychází z pozice, že „článek 10 se vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují, nebo znepokojují, neboť takové jsou požadavky pluralismu, tolerance a otevřenosti, bez nichž nemůže žádná společnost existovat[5]. Jestliže však jsou „informace a myšlenky“ zraňující a šokující, je též potřeba se prát po účelu vyvolání takového znepokojení. Vyvolání tohoto znepokojení může obstát, pakliže – stejně jak jsem uvedla výše při rozboru charakteristiky uměleckých děl – je účelem tohoto „zranění a šokování“ předání jisté zevšeobecňující zkušenosti s transcendentním obsahem. Zde však považuji za nutné připomenout čl. 17 Úmluvy, který zní:

„čl. 17

Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo se dopouštět činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.“

Jinými slovy, jestliže se Martin Pohl a jeho příznivci domáhají svobody slova, jedná se z jejich strany jednoznačně o zneužití práva.

Jestliže jsem poukázala na systémové řazení ukotvení svobody slova jak v Úmluvě, tak v Listině, musím také připomenout i samotné znění obou norem, garantujících svobodu slova. Z tohoto znění je totiž zřejmé, že svoboda slova není právem absolutním. V odstavci 2 čl. 10 Úmluvy vyslovuje zákonodárce přímo podmínku, za které může být svoboda slova uplatněna, a tou je zodpovědnost. (Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost…) Tato zodpovědnost za projevy svobody slova musí být inherentní a zcela nedílnou součástí každého projevu svobody slova, a pakliže tomu tak není, svoboda slova se právně nezaručuje. Přesně to je případ „Řezníka“, který svým projevem žádnou zodpovědnost nenese, ba dokonce se této zodpovědnosti za jím propagované jednání zříká. Je proto zřejmé, že jeh projev nepožívá a nemůže požívat ochrany svobody slova.

Pakliže bychom se měli zabývat „dílem“ Martina Pohla ještě z dalších právních hledisek, nemůžeme pominout argument, rovněž uváděný jak v Úmluvě, tak v Listině, totiž zjistit, zda zákaz „tvorby“ osoby, nazývající se „Řezník“, je „omezením nezbytným v demokratické společnosti“.

K porozumění této problematiky se musíme vypořádat s otázkou, co je to vlastně právo, jaký je důvod jeho vzniku a jeho udržování.

Právo je systém, uspořádávájící jednání členů společnosti. Jeho základ tkví v tzv. „přirozeném právu“, jehož původ je ovšem údajně neznám. Právní teoretik J. Rawls hovoří ve svém úhelném díle “Teorie spravedlnosti“ o tom, že „…principy práva jsou vybírány pod ““závojem nevědomosti““, další vynikající právní teoretik, H.L.A. Hart pak ve svém díle „Pojem práva“ hovoří o sepjetí práva a morálky. Ani jeden z uvedených právních teoretiků však nereflektuje fakt, že právo je produktem evoluce[6] (a tímto faktem je Rawlsův závoj odhalen a stržen), pro jejíž úhelné principy a jejich aplikaci v oblasti práva platí totéž, co pro všechny výsledky evolučního vývoje. Evoluční vývoj totiž ve své podstatě zvyšuje fitness subjektu, vůči němuž evoluční vývoj působí, tedy, řečeno jinak, zvyšuje a zlepšuje možnosti přežití; v případě práva jak přežití jedinců, kteří se právem řídí, tak i společnosti, která je právem řízena jako celek.

A nyní se zeptejme: jakým způsobem naplňuje ochrana „tvorby“ Martina Pohla nejvnitřnější účel práva? Působí v souladu s principy právního řádu a jeho účelem, tedy se zlepšením fungování lidské společnosti a zabezpečením života, zdraví a uznávaných hodnot jejích jedinců? Nikoliv – je tomu přesně naopak. Dílo Martina Pohla působí destruktivně na společnost, na vztahy mezi jejími členy a nepřináší nic, čím by tuto ztrátu vynahrazovalo. Je proto zřejmé, že omezení tohoto projevu tak zvané svobody slova je nejen možno, ale dokonce i nutno omezit.

Při této úvaze nelze pominout ještě další zcela zásadní aspekt fungování práva, totiž jeho povahu veřejného statku. Úroveň dodržování práva, spravedlnosti a evolučně daného základu práva je totiž nedělitelným veřejným statkem, který působí „erga omnes“, tedy vůči všem členům společnosti, a to i proti těm, kteří nejsou tím kterým konkrétním případem zasaženi. Jestliže je snížena míra právní ochrany kteréhokoliv člena společnosti, pak je snížena míra právní ochrany všech členů společnosti. Tomuto snížení právního standardu se z povahy věci nelze vyhnout, což je také důvodem mého angažmá v této věci. Činnost Martina Pohla významně snižuje standard dodržování práva všech občanů České republiky, tedy i můj a já s tímto snížením standardu nesouhlasím a cítím se jím být osobně poškozena.

Pro úplnost bychom se mohli ještě zabývat úvahou, jaká je povaha informací a „slova“, jehož ochrany se Martin Pohl a jeho příznivci a zastánci domáhají. Ačkoliv jsem se probrala řadou textů této osoby, včetně textu výše uvedeného, nenalezla jsem v těchto textech žádnou informační hodnotu, která by měla být předávána a jejíž předávání by mělo být chráněno. Referáty o jednání, které je plně kvalifikovatelné jako trestné činy a návody k trestným činům, nemají a nemohou mít hodnotu informace, tím méně informace, jejíž obsah by měl být chráněn.

Závěrem upozorňuji, že Česká republika se zavázala k dodržování řady mezinárodně-právních úmluv, zejména již zmíněné (evropské) Úmluvy o lidských právech a svobodách. Coby člen Evropské Unie je Česká republika vázána též Lisabonskou smlouvou, která obsahuje samostatný katalog základních lidských práv, které se členské země EU zavázaly dodržovat. V Lisabonské smlouvě je obsažena Listina základních práv, která se tak stala součástí primárního evropského práva, které je Česká republika povinna dodržovat. Připomínám také Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen, a jelikož dítě je dle mezinárodních standardů každá osoba mladší osmnácti let, též Úmluvu o právech dítěte.

Jestliže Česká republika umožní další činnost Martina Pohla, skrývající se za zcela mylně pojatou „svobodu slova“, dostane se do rozporu se svými mezinárodně-právními závazky. Vystavuje se též nebezpečí, že při prokázání příčinné souvislosti (uvažujme případ, že by se násilného trestného činu dopustila osoba, u které by bylo prokázáno, že shlédla videoklip nebo slyšela píseň osoby zvané „Řezník“) mezi případnými násilnými trestnými činy, páchanými způsobem, jak je popisuje a propaguje Martin Pohl, bude vystavena i nutnosti nést odpovědnost za škodu, která vznikne obětem takovýchto trestných činů a jejich rodinným příslušníkům, a to právě i s přihlédnutím k nedodržení lidskoprávních standardů, k jejichž udržování se zavázala.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti uvádím, že jednáním Martina Pohla se cítím být jako občanka České republiky, jako žena a jako matka dcery, která je ve věku, že proti ní může směřovat útok popisovaný a propagovaný Martinem Pohlem jako standardní mezilidské jednání, osobně dotčena, poškozena a ohrožena.

Proto žádám, aby cel záležitost byla podrobně prošetřena a já abych byla informována o průběhu trestního řízení v souladu s ust. § 158 odst. 2 trestního řádu.

JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.

[1] viz např. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva 24724/94, [9/2004 SbREs.] ze dne 16. 12. 1999 ve věci T proti Spojené království.

[2] k tomu per analogiam např. in: Gladwell, Malcolm: Mžik – jak myslet bez přemýšlení, nakl. Dokořán, Praha 2007, str. 49: „Hoving (specialista na umění starého Řecka) mluvil s mnoha znalci umění, kteří jsou specialisté na odhalování falz, a všichni popisují to, jak se dobírají pravdy o původu díla, jako mimořádně neexaktní proces. Když se podívají na umělecké dílo, zažívají myšlenkovou vlnu ….nedokáží srozumitelně vysvětlit, jak to, že vidí na nějakém díle různé drobné nedostatky a nepatřičnosti, které odhalují kopii nebo falzum. V jednom případě soudní znalec byl schopen říct pouze to, že mu (při pohledu na falzifikát) podivně zvonilo v uších, přepadla jej chvilková deprese nebo se mu udělalo mdlo a ztrácel rovnováhu.“

[3] k tomu in: Kmec, Kosař, Kratochvíl, Bobek: Evropská úmluva o lidských právech, nakladatelství C. H. Beck Praha 2012, str. 1025, bod 61: Definice uměleckého projevu: Defonice uměleckého projevu se vzpírá zobecnění, neboť by to vyžadovalo definovat samotný pojem „umění“. Z tohoto důvodu nedefinoval přesné kontury uměleckého projevu ani ESLP. Judikatura ESLP tak do značné míry postupuje na základě presumpce „I know it when I see it“ – Poznám to, když to vidím. Z relevantní judikatury soudu je možno poukázat na rozsudek ESLP ve věci Karttunen proti Finsku, rozh. ze dne 10. 5. 2011 č. 1685/10. V daném případě stěžovatelka vytvořia pro výstavu v Helsinkách dílo sestávající ze stovek –náctiletých dívek v sexuálních situacích volně stažených z internetu, za což byla následně odsouzena za trestný čin držení a distribuce sexuálně obscénních zobrazení dětí. ESLP shledal její stížnost nepřijatelnou, přičemž stěžovatelce nepomohl ani argument, že jejím záměrem bylo upozornit na problém dětské pornografie. Ve svém odůvodnění ESLP uvedl: „(23) Soud uznává, že koncepce mravnosti v sexuální oblasti se v posledních letech změnily. Soud však neshledává, že by pohled finských soudů byl nerozumný, zvláště jestliže v daném případě šlo o nezletilé osoby, které vypadaly jako nezletilé. Vnitrostátní soudy – zejména okresní soud, který pečlivě vážil vztah mezi svobodou projevu na straně jedné a morálkou a pověstí a právy jiných na straně druhé – shledaly, že svoboda projevu stěžovatelky neospravedlňuje držení a veřejné vystavování dětské pornografie.

[4] viz na př. problematika tzv. „hate speech“ s rasistickým podtextem ve věci Jersild proti Dánsku z 23. 9. 1994 či pornografii Wingrove proti Spojenému království z 25. 11. 1996

[5] viz rozhodnutí ESLP ve věci Handyside proti Spojenému království, bod 48.

[6] k tomu viz: Daniel Šmihula: Evolúcia práva, vydavatelství Epos, Bratislava 2013